Věda jako dobrodružství v knize o Cestě do pravěku

Kolektivní monografie, kam se podíváš

Publikace Cesta do pravěku s podtitulem Dobrodružná věda je další z řady kolektivních monografií, tj. sborníků věnovaných jednomu konkrétnímu dílu. Až se zdá, že na tuzemském trhu s filmologickou literaturou nejsou nejčastější biografie známých osobností, ale historická, analytická a interpretační pojednání o vybraných filmech. Národní filmový archiv (NFA) v limitovaných edicích vydával Blu-Ray s restaurovanou verzí snímků spolu s knihou v menším formátu, která obsahovala jak původní studie, tak archivní materiály. Knihy – k Ostře sledovaným vlakům (r. Jiří Menzel, 1966), Hoří, má panenko (r. Miloš Forman, 1967) a Všem dobrým rodákům (r. Vojtěch Jasný, 1968) – svým víc než třísetstránkovým rozsahem zdaleka přesahovaly formát pouhého bookletu a byly k zakoupení i samostatně v tištěné a jednu dobu i elektronické verzi. Nešlo tedy o exkluzivní bonus, který by byl po vyprodání Blu-Ray nesehnatelný, jako tomu je u jiných evropských labelů jako Arrow či Second Sight. Od NFA byly k přečtení i sborníky ke Starým pověstem českým (r. Jiří Trnka, 1952), které u nás navzdory restaurování a digitalizaci na ničem nevyšly, a Třem oříškům pro Popelku (r. Václav Vorlíček, 1973), které na DVD a BD vydalo Bohemia Motion Pictures ve spolupráci s NFA.

Nejproduktivnějším nakladatelstvím, které reflektuje českou/československou tvorbu s určitým odstupem, je však Casablanca. I díky spolupráci s filmovědnou katedrou Univerzity Palackého v Olomouci vyšly, byť oproti těm od NFA poměrně útlé a archiválie neobsahující, sborníky o Daleké cestě (r. Alfréd Radok, 1948), Postavě k podpírání (r. Pavel Juráček, Jan Schmidt, 1963) a Spalovači mrtvol (r. Juraj Herz, 1968). Ještě předtím vyšlo obsáhlejší pojednání věnované Marketě Lazarové (r. František Vláčil, 1967), přičemž podtitul Studie a dokumenty jasně značil přítomnost pramenů. Před čtyřmi lety Casablanca ve spolupráci s Academií a Ústavem pro studium totalitních režimů uvedla na trh šestisetstránkovou, spíše pro odbornější obec určenou bichli o Králi Šumavy (r. Karel Kachyňa, 1959). Podtitul Komunistický thriller předznamenával zaměření interpretační (propaganda), analytické (žánrová podívaná) i historicko-kontextové (románová předloha, vznik a hranice v audiovizi i ve filmu). 

Král Šumavy: Komunistický thriller byl prvním z nově vzniklé ediční řady České kino. Cesta do pravěku je v pořadí druhým svazkem, ovšem vznikajícím bez přispění Ústavu pro studium totalitních režimů, zato s výpomocí Akademie věd České republiky a pod tradičním dohledem redaktora Václava Žáka, který, jak je zvykem, pečlivě sestavil bibliografii, seznam obrazového vyobrazení, autorské medailonky i rejstřík. 

Cesta do pravěku pohledem roku 2023

Třísetstránková publikace svým pojetím stojí někde mezi monografiemi od nakladatelství Casablanca (důkladné shromáždění a nakládání s prameny spolu s akademicky tradiční výstavbou jednotlivých studií-kapitol) a NFA (zařazen je i archivní materiál v podobě jednoho z dřívějších tzv. scénosledů snímku pod názvem Výlet do vesmíru). Již z podtitulu publikace – Dobrodružná věda – je patrné, že autoři a autorky v čele s editorem Lukášem Skupou budou v prvé řadě popularizovat poznání, k čemuž si zvolili více než vhodný předmět badatelského zájmu, s tím i jednotlivé přístupy a rétoriku a stylistiku jednotlivých příspěvků. 

Formulace jsou poměrně krátké a jasné, slovník povětšinou přístupný, popularizační, aniž by se sklouzávalo vyloženě k žurnalismům. Aplikované teorie, je-li třeba jejich představení, jsou v krátkosti a srozumitelně osvětleny, případně se s nimi pracuje „na pozadí“. Například Skupa v jedné kapitole provádí tzv. diskurzivní analýzu, aniž by čtenářstvo zatěžoval odlišnými pojetími výkladu různého typu společensky podmíněných rétorik, a ošklivé, akademismem zatížené slovíčko diskurz používá málo. Kde užité teoretické mřížky vystupují, nezůstávají jenom abstraktními, a tudíž vzdálenými, protože jsou osvětlovány na konkrétních věcech. Například Kateřina Svatoňová, píšící z perspektivy archeologie médií, navazuje na poznatky o kinematografii atrakcí a zamýšlí se nad mezi-mediálními formami, ale své pozorování i závěry zpřístupňuje, jak jen to jde. Díky tomu je Cesta do pravěku: Dobrodružná věda vhodná i pro středoškolské čtenářstvo se zájmem o audiovizi, které si případně na internetu samo dohledá, co znamená diskurz a co je i v čem se liší intermedialita, hypermedialita a remediace, pokud neporozumí funkčním definicím ze sborníku.

Nejčastějším nedostatkem sborníků bývá, že jsou souborem kvalitativně velmi rozmanitých příspěvků, což bývá výsledkem krátké doby na zpracování kapitol. Skupovi se jakožto editorovi podařilo vyvarovat tomuto problému, i když s některými rozhodnutími lze polemizovat. Struktura je jasná a přehledná. Kromě krátkého úvodu a delší přílohy je kniha členěna do čtyřech větších tematických bloků. Z nich každý má po třech kapitolách, s výjimkou prvního se dvěma kapitolami. První blok, nazvaný Zeman a Verne, jednak zasazuje Zemanovu žánrovou tvorbu do kontextu státní kinematografie, jednak nabízí srovnání poetik obou autorů, přičemž nezůstává pouze u Cesty do pravěku. Druhý blok, pojmenovaný Produkce, distribuce, recepce, mapuje nejenom přijetí Zemanovy tvorby u nás a v zahraničí (se samostatným zaměřením na Japonsko), ale i to, jak byly přijetí a vůbec vznik filmů podmíněny rétorikou tvůrců.

Předposlední blok, označený Film pro děti a výchova, zahrnuje přínosný, protože obecně opomíjený rozbor dětského herectví podle současného teoretického přístupu, a dvojici interpretací týkajících se rozměru pedagogicko-edukativního (nehierarchičnost party kluků, a tudíž důraz na kolektivismus) i ideologicko-indoktrinačního (darwinistický ateismus konvenující dobové propagandě). Fantastika jako žánr, závěrečný blok, Cestu do pravěku nahlíží jako mediální hybrid, jako mix různých žánrů, i jako na výslednici žánrových a vypravěčských trendů ve filmové a literární fantastice.

Sborník je soudržný nejenom díky členění, nýbrž i proto, že se jednotlivé kapitoly doplňují, některé na sebe reagují, odkazují ke zjištěním vyhledatelným dříve anebo později v knize. Na příspěvek věnovaný výkladu pedagogického působení díla, kdy je potlačena interpretace s ohledem na společensko-politické uspořádání, navazuje kapitola, která se zamýšlí nad podřízeností dobové ideologii. Doslova pár kapitol před tím je pro změnu naznačováno, jak rétorika vzdělávání mohla vést k protlačení jinak nepříliš žádaného žánrového počinu. Díky tomu se nám dostává komplexní obrázek, kdy se vychází z historických pramenů, ale analytický i interpretační přístup se liší, a tak se mnohdy dochází k různým zjištěním. Snad jenom úvodní kapitola Umění nemožného. Kombinované filmy Karla Zemana v žánrové praxi zestátněné kinematografie, napsaná Martinem Mišúrem, působí nadbytečně, protože se věnuje tomu, co další badatelé vytěžili více do hloubky a na větší ploše (problematika národní kinematografie, žánru, tvorby Karla Zemana, recepce). A větší editorský či redakční zásah měl být i v případě častého opakování některých informací, ať je to popis odborné spolupráce s paleontologem anebo citace i odkazování ke stejným recenzím. 

Co se týče druhého z nejčastějších nedostatků (kvalitativní rozmanitost následkem podmínek), Skupa se s ostatními vydal na pouť za vědeckým dobrodružstvím již před čtyřmi lety. Bylo dost času na výzkum, napsání i zdokonalování napsaného. Nepochybně pomohlo i to, že přispěli lidé, kteří se dané problematice věnují dlouhodobě. Kateřina Svatoňová, jež napsala analýzu díla jako hybridu několika médií a tradic, u nás zpřístupnila německou mediální teorii (spolusestavila sborník Východiska a aktuální pozice německé filozofie a teorie médií). Otázky spojené s archeologií médií a různými typy mezimediálních vazeb zodpovídala jako editorka a autorka v několika knihách (třeba o dvou spíše opomíjených osobnostech nové vlny: Ester Krumbachová a Mezi-obrazy: Mediální praktiky kameramana Jaroslava Kučery). 

Ivan Adamovič, který se specializuje na fantastiku v literatuře a audiovizi, se vydal po řece času zpět a pátral po možných žánrově spřízněných inspiračních vzorech a předchůdcích. Nobujuki Cugata jakožto pedagog na katedře animace na Kjótské univerzitě mohl nabídnout zainteresovaný vhled do způsobů uvádění a kritické odezvy Zemanových snímků v Japonsku, kde jsou stále populární. 

Podobně výčtově by se dalo pokračovat dál. Na závěr textu, dílčím výtkám navzdory, je ale třeba knihu jednoznačně doporučit. Jako druhý svazek Edice České kino pozbývá nedostatků, kterými se vyznačoval svazek první o Králi Šumavy, protože se čtenářstvu dostává soudržná a čtivá publikace. Navíc, nejspíš i díky spolupráci s Muzeem Karla Zemana, graficky výpravná, bohatá na obrazový doprovod. Ten vhodně ilustruje mnohé myšlenky textů a neomezuje se pouze na výjevy ze snímku, protože ukazuje i záběry z dalších Zemanových počinů, materiál z propagace a z jiných žánrově spřízněných děl filmových i literárních. Pokud část dobové kritiky Cestě do pravěku vytýkala rozpor mezi divácky vděčnou žánrovou podívanou a edukativním rozměrem, u monografie Skupy et al. je rozpor mezi přístupností (čtivostí, srozumitelností) a poučeností (odborností, objevností) překonán. Popularizační svazek velmi zdařile uvedl do praxe svůj podtitul: i něco jako věda, co je stereotypně vnímáno jako nuda, může být zábavným a poučným dobrodružstvím.