Štítek: Festival

Ale ano, zní to nabubřele a zdá se, že přeháním. Ale pojďte si to užít se mnou – tentokrát to opravdu můžeme říci bez uzardění. Na 83. ročníku světové přehlídky neprofesionálního filmu UNICA v italském Cromacchiu zvítězila česká kolekce na celé čáře – každý film z české kolekce byl oceněn vyšším oceněním než bylo čestné uznání: 

• bronzová medaile pro Undo (r. Jaroslav Wagner), 

• stříbrná pro Tremere (r. Lukáš Horáček a jeho parta v Salesiánském divadle), 

• stříbrná pro Rubikova kostka (r. Krystina Ramanava) 

• a zlatá pro Beránek boží (r. Ladislav Petrecký). 

Tomu se říká hattrick! A když se v závěru udělala bilance oceněných filmů a národních kolekcí, čistě statisticky bylo zřejmé, že takto komplexního úspěchu nikdo jiný nedosáhl. A tak „musela být“ Česká republika vyhlášena i jako „vítěz národů“. Tato smršť cen se za celou dobu, co existuje tato světová soutěž, českým filmařům nestala a obávám se, že se nebude jen tak opakovat. 

Sedím ve vlaku, mám v tašce čtyři medaile s diplomy a pohár a zamýšlím se nad tím, čeho jsem byl svědkem. Co se to stalo? Byla to náhoda, dobrá konstelace hvězd? A jaká byla moje úloha v porotě? 

Předně je třeba říci, že letošní sestava filmů ze světa nebyla tak vyrovnaná, jako třeba byla na 80. ročníku UNICA v Blansku, kde jsem měl tu čest být dokonce předsedou poroty. Tam jsme byli v pěti členech a bylo opravdu těžké vybírat. Taky jsme se dost různili v názorech. Letos byla porota jen tříčlenná (Thomas Schauer z Rakouska, Romy Van Krieken z Nizozemí a já) a dobré filmy jsme identifikovali téměř okamžitě. Po každých dvou blocích jsme si sedli a stručně si řekli, zda všemu rozumíme. A když pak šlo o rozdělování cen, anonymně jsme sesypali naše tipy na jedno místo. U nejvyšších cen jsme si dali pravidlo, že musí dostat tři hlasy a že se o nich nebude diskutovat. Vzali jsme papírky a výsledek byl 4 zlaté medaile: 

• španělský La Butaca De La Puta – Židle prostitutky: skvělý hraný film o prostitutce, které na její místo u silnice, kde vyhlíží klienty, přiveze její sestra jejich starou nemocnou matku. V patnácti minutách během jejich exaltované, dokonale zahrané hádky, se odehraje rodinný minulý, současný i budoucí život, všechna příkoří a ztráty. 
• slovenský Kolobeh – výborně stylizovaný animovaný film, v němž si dobrý a zlý osud zahrává s celou planetou, hrají o ní šachy, se smyslem pro paralely, symboly a pointu. 
• britský Dig – esteticky vytříbený film beze slov, s bohatou zvukovou stopou; příběh matky, která jde v dešti na pláž s rýčem hledat památeční krabici plnou vzpomínek na zesnulou dcerku, která odešla v době pandemie Covid-19. Je to intenzivní, neokázalý film, i s funkčním použitím dronu (ona musí vykopat 15 jam, aby tu krabici, co tam s dcerou zakopali, našla). Tomuto filmu jsme jednomyslně dali i hlavní cenu ročníku. 
• český Beránek boží – vzpomínám si, když jsme ho ocenili na Českých vizích i na Rychnovské osmičce, publikum bylo nespokojené. Považovalo ho za krutý a smutný film. Byl jsem zvědav, co tento elegický způsob vyprávění udělá s mezinárodním publikem. Měl největší a nejdelší potlesk. Vyrazil lidem dech. A když jsme mu oznámili zlato, potlesk se opakoval. Myslím tedy, že se podařilo něco opravdu mimořádného.

Nebudu zde uvádět všechny ceny, od toho je jistě tisková zpráva UNICA, a ta je jistě na webu. Uvádím tyto čtyři filmy proto, abych dokázal, že jsme se ocitli v exkluzivním klubu filmové kvality. A nemusím zdůrazňovat, jakou radost měla slovenská delegace – pro ně je to úplně první zlato v této soutěži. A to nebylo všechno: jejich animovaná Matematika (z doby rozdělených obrazovek při vyučování v době pandemie) dostala čestné uznání a hraný Projekt: Čierna ovca (humorný, ale mnohovýznamový příběh ze setkání spolužáků) dokonce stříbro. Jen jeden film slovenské kolekce nebyl oceněn, díky čemuž nedosáhli na totální vítězství. Ale měli to blízko. 

Podobně skvělou kolekci měli i Španělé, kteří poslali tři filmy, jeden dostal čestné uznání, jeden bronz a jeden zlato (viz výše), ale proti jejich ocenění celé kolekce nakonec rozhodlo to, že všechny tři filmy byly jednoho žánru a typu – tři krátké hrané snímky postavené na jedné situaci, a i když skvěle zahrané, šlo stále typologicky o totéž. Kdežto česká kolekce tuto přebila nejen cenami, ale i různorodostí – animovaný, hraný elegický, hraný experimentální a svěží hraný humorný. Takže jestli se mohu přimluvit – příště je třeba na UNICU posílat opravdu různé žánry, právě to nakonec může rozhodnout. Dodávám, že Španělsko neodešlo s prázdnou, kromě zmíněných dostal film Differ3nte o schůzce mladého páru na inzerát (kde se ukáže, že on je němý a musí mít celou dobu i během intimní schůzky vedle sebe překladatelku, která ho ale miluje) cenu Federica Felliniho, podpořenou UNESCO. 

Udělili jsme také dvě ceny poroty, jednu za herecký výkon chorvatskému Carpe diem (vynikajicí herečka, která se snaží domluvit se sousedem na vedlejší pláži, aby jeho hosté přestali dělat vyrvál), druhou za kameru slovinskému Edi (osmdesátiletý děda pohledem malého kluka), a pak ještě cenu mladému tvůrci, která šla do Polska za film Papierosy – Cigarety (intimní film o soužití vnučky a dědy v jednom bytě v době covidu). 

Když se dívám na bilanci 94 filmů, polovina z nich nedostala nic, 20 jich dostalo čestné uznání, 11 bronz, 6 stříbro a 4 zlato, což mi i z hlediska dlouholetého porotce přijde jako vyvážený poměr v odpovídající pyramidě. Mám velkou radost, že jsme snad vyhmátli všechno, co k ocenění bylo. Ano, některé země si neodnesly ani čestné uznání (pořádající Itálie!, Rumunsko, Makedonie, Lichtenštejnsko, Norsko), ale nemám pocit, že jsme k nim byli nespravedliví. Ostatní kolekce, jak jsem psal na začátku, byly velmi nevyvážené, a neodnesli si třeba nic, ale jedno stříbro (to byl příklad Ukrajiny nebo Velké Británie, která se čtyřmi filmy měla dvakrát nic, jednou čestné oceněné a jednou zlato a nejlepší film vůbec). 

Nechci zde unavovat těmito výčty, ale dokládám jimi, že filmy letošního ročníku kvalitativně vyrovnané nebyly. Opakovaly se tytéž chyby, jaké známe v našich luzích a hájích po řadu let – když dělám dokument o síle vody (The Power of Water, UK), tak ji dělám o síle vody nikoliv o všem, co o vodě víme; když vytvářím projekt s dětmi na základní škole, a potřebuji, aby si tam všichni zahráli, a natočím to 3x delší, než to snese, zvážím, jestli to posílám do soutěže nebo to zkrátím (Flüchtlingskind, LIE); když si udělám výlet do magického města Varanasi (Varanasi, NOR), tak se musím rozhodnout, jestli dělám cestopis a přeskakuji z místa na místo, jak „jsme tam cestovali“, a nebo to dělám o magických pohřebních rituálech – oboje skloubit dramaturgicky nelze; a nebo když mám unikátní přírodovědné záběry housenek, tak se nesnažím dělat komentář o tom, co si ty housenky myslí – tedy pokud se nechci ocitnout za hranicí trapnosti (Ein Gleichnis, AUT). A tak bych mohl pokračovat. 

Vůbec úroveň dokumentárních snímků byla kupodivu slabší. I když bylo možné vypozorovat, že jedno z (až podezřele) nejčastějších témat dokumentů byla reflexe a znovuoživování minulosti skrze vztah generací a to skrze různé artefakty – chorvatská vnučka vzpomíná při promítání diapozitivů na svého dědečka, se kterým byla v 90. letech v parku, když nedaleko vybuchlo auto, a už se ho nestačila na nic zeptat (Dragi Dida Za Tebe Od Mie Pismo – Drahý dědo, dopis ode mě); švédská novinářka objevuje krabici fotografií s fotografiemi žen z počátku století, z nichž jedna je její babička a daří se jí velmi citlivě oživit tento starý svět (Nannas Värld – Babiččin svět); luxemburská režisérka se vydává lodí na vzdálené Hebridy, aby pátrala po čemkoliv, co by mezi  rozpadlými kamennými domy připomnělo život její babičky (A Grand Mere – Babičce); nebo německý autor probírá krabici s vojenskými  průkazy a fotografiemi jeho otce, které se hemží svastikou (Baumfällarbeiten – Padající strom)… A o oceněném Edim už jsme mluvili.

K přehlídce lze přistoupit také k jako zrcadlu témat, která současný neprofesionální film (a školní) považuje pro dnešní svět podstatný. Dominantní byla kulturní diverzita v mnoha podobách a možnost komunikace a tolerance. Když jsme promýšleli, komu dát onu cenu UNESCO, která má vyzdvihnout právě takto laděný snímek, měli jsme asi 6 kandidátů (!). Další významné téma bylo vztahy v rodině, často se jednalo nejen o hledání předků, ale o intimní pohledy na soužití v době pandemie a případně na ztráty, které Covid-19 přinesl. V paměti mi zůstanou dva hrané francouzské snímky, jeden o dvou bratrech, kteří při cestě po USA hledají vztah k sobě navzájem (Hope – Naděje) a film o návštěvě strýce, o němž si divák dlouho myslí, že je pedofil, aby se pak ukázalo, že on jako jediný se naopak snaží zachránit svoji neteř, která je obětí domácího násilí ze strany jeho bratra, tedy jejího otce (Pas Touch – Nedotýkat). To jsou pronikavé filmy, první dostal bronz, druhý stříbro. Nezvyklým tématem podle mého bylo připomenutí něčeho magického v nás a kolem nás, které se vytrácí – ať už v přírodě (finský snímek Metsässä Haukkuu Koria – Pes štěká v lese) nebo v naší představivosti (chorvatský Mjesta Koja Ne Postoje – Místa, která neexistují).

I v městečku Cromacchio, ve kterém se letos UNICA konala, si člověk připadá jako ve filmových kulisách. Stačí si navléknout historický kostým a dát pokyn kameramanovi. Je to nádherné středověké město na strategickém místě delty řeky Pád, jehož předchůdcem byl etrusko-římský přístav Spina. Střed města protíná několik vodních kanálů s mostky jako v Benátkách, hned naproti kinu je multimediální muzeum antiky plné amfor a dalších artefaktů. Úvodní i závěrečný ceremoniál a všechny projekce, stejně jako valná hromada UNICA se konaly v Belliniho paláci, skvostně zrekonstruovaném sále s dřevěným stropem. Projekce byla velmi kvalitní, je třeba pochválit organizátory za veškerou přípravu a průběh akce. Neříkám, že nebyly patrné třenice mezi ústředím UNICA a místními organizátory – šlo o boj o kompetence. Mé off-record zprávy právě ze zasedání valné hromady mi tento dojem potvrzovaly. Věřím, že příští rok v polské Poznani to bude bez jiskření. Nebo to byla jen italská nátura? On u Italů jeden neví.

Od okamžiku, kdy jsem viděl, že publikum přijalo nadšeně českou kolekci, a oba porotci pěli samou chválu, jsem nám strašně přál, abychom vyhráli, co se dá. Na druhou stranu jsem se stejně intenzivně bál, že to vlastně nejde, protože jsem jako zástupce České republiky členem poroty. Že přijdou organizátoři a jednoduše nám takové rozhodnutí zatrhnou. Co tomu řeknou ostatní země? Že to není vhodné, taktické, že to je možná i drzost. Že dojde k paradoxu, že moje prostá přítomnost způsobí, že odejdeme jako země s prázdnýma rukama. Copak já ale za to můžu, že v ročníku, kdy jsem člen poroty, máme nejsilnější kolekci v naší historii? Toto téma jsme probírali jak s porotou, tak organizátory ze všech stran, až mi předseda poroty řekl pro mne památnou větu: „Neomlouvejte se za to, že máte vynikajicí filmy!“ Tak jsem to přestal řešit. Bylo mi v tu chvíli jen velmi líto, že na závěrečném předávání nebyl žádný Čech, což je pro nás bohužel příznačné. A tak jsem byl jediným českým svědkem tohoto úspěchu a paradoxně jsem právě já nemohl ceny na jevišti převzít. Mírně to zachránil videopozdrav a poděkování Jiřího Forejta, který jsme spolu na dálku rychle zprodukovali.

Když jsme se vraceli ze závěrečného mecheche, přisedl si ke mně David Waterson, který je pro mne ztělesněním UNICA, člověk s mimořádnou aurou i autoritou. A první, co mi řekl téměř do ucha: „Good choise. Great jury work.“ Tím jsem dostal jakési rozhřešení a užívám si to plnými doušky za všechny české filmaře. A jsem rád, že je máme a tak skvělé!

Martin Štoll, 
člen poroty UNICA 2023 Cromacchio
15. 9. 2023, vlak Bologna-Mnichov-Praha