Rozhovor s Lukášem Machem, režisérem, fotografem, absolventem kurzu Free Cinema

Ahoj Lukáši, prozraď čtenářům, jak ses dostal k filmové tvorbě a kdy tě vlastně film poprvé oslovil. 

Tak já začnu od konce (respektive od úplného začátku), protože mě film oslovil skrze fotografování. Ovšem měl jsem k filmu vždy blízko. Rád jsem chodil do kina. Měli jsme v kině Hvězda v Uherském Hradišti Zlatý fond, takže jsem pravidelně každý čtvrtek chodil na artové filmy a později jsem si říkal: Ty jo, kdokoliv může natočil film, proč bych ho nemohl natočit já? Tak jsem si vymyslel Odcházení a šli jsme to natočit. Nakonec jsem svůj film viděl na plátně a říkal si: Ono je to fakt reálné! Ale dostal jsem se k filmu asi nějakou vnitřní pohnutkou. Už když jsem fotil, tak jsem narážel na limity média, že se jedná o statické obrázky, které můžeš nebo nemusíš doplnit textem. A to mi asi nestačilo. Proto mi film přišel jako lepší vyjadřovací médium. Říkal jsem si, že to, co chci předat dál, je jednodušší skrze film než fotografii. A to částečně je, ale částečně zas není pravda, pokud se budeme bavit o samotných podmínkách vzniku.  

Byla pro tebe Free Cinema prvním krokem, jak se dostat mezi skupinu filmařů a lidí se stejným zájmem nebo už jsi absolvoval nějaké podobné kurzy předtím? 

Byl to můj první kurz. Měl jsem tehdy rozepsaný celovečerák. Třikrát jsem ho hlásil na Státní fond kinematografie a třikrát to nevyšlo. Tak jsem si řekl, že to asi nemá cenu. Uvědomil jsem si, že tím, že nepocházím z filmového prostředí, někoho k sobě potřebuji. Sám už se nikam neposunu. Co jsem si mohl nastudovat, jsem nastudoval, ale to už nestačilo. Pak jsem narazil na Free Cinemu. Poprvé jsem se chtěl hlásit někdy v listopadu nebo prosinci, ale kurzy již byly rozjeté, tak jsem se připojil až za další rok.

Máš za sebou pár krátkých filmů. Ale i v nich už jde znát tvůj specifický autorský rukopis. Vydal ses směrem unikátní poetiky, symbolismu, podobenství. Dokážeš říct, co bys chtěl lidem svými filmy sdělit? 

Je to vždy subjektivní pocit. Chci zprostředkovat své niterní pocity. Jedná se o vnitřní hlas, který nechci, aby zůstal jen ve mně. Jsou to prostě mé pocity ze světa kolem mě, takže takové sebevyjádření. 

Tvůj film Počitky byl teď uveden na docela prestižním festivalu Východoevropské kinematografie v Cottbusu. A s filmem jsi vyhrál i první místo na Českých vizích na krajské přehlídce. Můžeš říci něco více o tomto filmu a jaká byla cesta k uvedení na festivalu v Cottbusu? 

Počitky je film o plynutí času. O touze navrátit ztracené pocity. Je to můj osobní vzdor času, který pořád plyne a nejde zastavit. Vlastně taková trochu skepse z toho rychlého tempa. Je o touze vrátit pocity, které již nejsou. Cesta toho filmu byla zajímavá. Premiéru měl na Mladé kameře v Uničově, kde byl součástí přehlídky. Pak byl na Českých vizích ve Svitavách i na celostátní přehlídce. Na festivalu REPETE v Rožmitále pod Třemšínem a pak v německém Cottbusu, což byl vrchol. Já jsem ten film chtěl poslat do světa. Našel jsem si seznam festivalů a podle poplatků, kde byly ještě přijatelné, jsem film posílal. Přes CZECH FILM CENTER jsem našel Film Festival Cottbus, přihlásil jsem se, zaplatil poplatek a oni se mi pak ozvali. Takže vždy to bylo přes nějaký opencall. 

Takže to byla hlavně tvá iniciativa? 

Ano, posílal jsem film na hodně míst, třeba 10 festivalů, nebo 20? Už jsem to pak přestal počítat. Pak už to bylo únavné číst pořád dokola ty automatické maily typu: Sorry, váš film byl sice dobrý, ale bohužel jsme jej nepřijali, přihlásilo se mnoho účastníků. No a najednou mi volalo cizí číslo, volali z festivalu z Cottbusu, že Počitky tam chtějí mít, tak jsem byl nadšený, ještě pár dní jsem tomu nemohl uvěřit. 

Pak jsi odjel na festival, užíval si, fotil. Jak festival v Cottbusu hodnotíš? 

Byl skvělý. Samotné město Cottbus je velmi příjemné, přátelské, architektonicky velmi zajímavé a čisté. A celý ten servis ohledně festivalu byl na velmi vysoké úrovni. Péče o hosta byla výjimečná. Zařídili nám ubytování, proplatili dopravu, dostali jsme guess akreditaci. Soutěžní bloky byly koncipovány jako dva po šesti filmech a po každém bloku následovala beseda s tvůrci, kteří přišli pod pódium a debatovalo se o filmech. Zpětně jsem se snažil dohledat informaci, kolik filmů se přihlásilo. Hlásilo se nějakých 350 krátkých filmů a z toho vybrali pouze 12 do těchto dvou bloků. Počitky byly jediný film z Česka, takže to je velký úspěch. A ta skladba filmů byla taky zajímavá, protože skoro ve všech filmech byl hlavní hrdina mladý protagonista. A šlo vidět, že ty filmy dělá mladá generace. A pak jsme přišli my s Počitkami, ve kterých vystupuje Karel v důchodovém věku. Oproti ostatním filmům byly Počitky hodně odlišné. Při projekci jsem si říkal: To je nějaký omyl, co tu vůbec děláme? A asi dva týdny po festivale mi psal nějaký student z univerzity v Postupimi, že na festivalu byli a teď mají za úkol napsat filmovou kritiku o jednom filmu, který je nejvíce zaujal. A vybral si Počitky. 

Setkal ses s přímou odezvou hned během debaty po projekci? 

Dotazy z publika obecně nebyly, byla to moderovaná debata. Zajímalo je však, proč jsou Počitky natočené zrovna na film a ptali se, jak film vznikl. V obou pásmech byly filmy, které vznikaly ve velmi profesionálních podmínkách. Například na filmových školách nebo také v rámci Berlinale či Cannes. V debatě jsme se tedy bavili o Free Cinemě. Také byl dotaz na Karla, na hlavního herce, který je zaujal svou rolí. Ptali se, kde jsme se potkali. Potkali jsme se právě ve Free Cinemě, kdy jsme oba byli v režisérské části a z Karla se stal nakonec herec. 

Můžeš říct, proč jsi tedy natáčel na film?

Hrozně rád pracuji s filmovým materiálem ve fotografii. Filmy si sám vyvolávám a rád trávím čas v temné komoře. Je to pro mě hmatatelné médium a ty výsledky jsou taky úplně jiné. Asi mi nevyhovuje digitál z jeho samotné podstaty, kdy funguje na bázi jedniček a nul. Film má zkrátka jinou pružnost, a to mě baví. Člověk pak vnímá výsledek jinak. Vidíš, že jsi pro vznik fotky udělal spoustu práce, že musíš celý film promyslet, protože máš omezený počet snímků. Pečlivě vymyslíš kompozici, nafotíš, vyvoláš a často se to v začátcích nepovede. Ale pak, když vidíš ten dobrý výsledek, tak celou tu cestu k němu oceníš. Je to něco úplně jiného, než pro mě svým způsobem abstraktní digitální výstup. Obě média mají samozřejmě svá pro a proti, ale pro mě je film rozhodně uchopitelnější a hlubší. Celý ten proces vzniku fotky je řemeslně naprosto krásný. 

Co plánuješ do budoucna?

Během roku pořád něco plánuji, postupně to střádám do šuplíku. Ale momentálně mám rozepsaný další krátký film a chtěl bych, aby byl poslední. Znovu bych chtěl točit na film, ale tentokrát na černobílý, což je otázka, zda to vůbec vyjde. Chci si vyzkoušet dialogy. Počitky jsou hodně ambientní a moc se tam nemluví. Je to film o jedné postavě. Takže bych si teď chtěl vyzkoušet práci s dialogem, abych mohl plynule přejít na celovečerák. Už bych se chtěl posunout dál. 

Když se zpětně ohlédneš za svou cestou k filmu, co bys dnes ocenil, aby se učilo na školách? 

Když jsem byl na střední škole, film vůbec nebyl téma. Až v poslední době vidím, že na školách vznikají další nové filmové obory, což je super. Před těmi cca 15 lety, když jsem šel na střední, tak tam ta možnost úplně nebyla. Vlastně mě tehdy ani nenapadla. Fotit jsem začal až v druháku na střední.

Tvá cesta byla skrze kino a filmy náročného diváka. 

Přesně tak. Bylo to přes to kino. Pak přišel ten můj vnitřní pocit, že chci taky točit. Říkám si, že mě to možná i mrzí, že jsem film nestudoval, ale zas naopak teď mám práci, která mě dokáže uživit. Kultura by byla asi s otazníkem. Proto si vlastně vůbec nejsem jistý, zda bych se tehdy skutečně rozhodl pro studium filmu, ale minimálně je fajn mít tu možnost. Je skvělé, že se to mění a že filmové a audiovizuální obory vznikají a je o ně zájem. Například žáci ze ZUŠ UH měli letos projekci v rámci LFŠ, vznikl jim na škole nový filmový obor a pak si výsledky promítli na filmovce. A to je podle mě super. U těch nejmenších studentů vidím obrovský posun ve filmovém vzdělání. Myslím v té možnosti učit se o filmu. Navíc já vnímám kino jako významnou společenskou událost. Prostor, ve kterém se nepohybujeme denně, takže nějaká slavnostnost tam je. A pro toho filmaře je super, a podle mě i zásadní, vidět svůj film na plátně. Nepodíváš se na něj doma na mobilu nebo na počítači/TV, ale jdeš do kina. Na velké plátno. A myslím, že to ty studenty posune, protože najednou vidí výsledek z úplně jiné perspektivy. A pro ten pocit mají pak touhu tvořit dál, protože vidí film ve svém maximálním rozsahu. Alespoň já to takhle vnímám. Je to jako s fotkou. Když máš kinofilm, středoformát, velký formát. Takže když z malého přejdeš na velký, už se ti vracet nechce. Ta fotka má najednou úplně jiný dynamický rozměr. To bych přirovnal k tomu filmu na plátně a pro ten pocit je skvělé tvořit dál!

https://machlukas.com/

fotografie: Lukáš Mach