Filmvýchovu prosazují hlavně jednotlivci. A to i přes unijní snahy o evropský model, ukazuje studie

Studie Lucie Hlavicové a Pavla Bednaříka Jak se učí film v Evropě? provádí čtenáře analýzami problematiky filmové výchovy, různými metodikami, ale především knižními publikacemi, pracovními listy a dalšími materiály, které pomáhají při zavádění filmové výchovy do běžné školní výuky. Studie představuje materiály napříč mnoha zeměmi, najdete zde knihy a studie z Velké Británie, Německa, Švýcarska, Francie, Slovinska, Islandu a samozřejmě jsou tu jmenovány i české publikace.

© Foto: Barbora Doleželová, Asociace českých filmových klubů (program CinEd)

Knihy z prostředí České republiky mohou být zajímavým zdrojem metodické podpory pro učitele a lektory, kteří by rádi film a obecně audiovizuální média zařadili do výuky. Některé populárně naučné publikace ale mohou jistě zaujmout i rodiče, kteří by s dětmi rádi vedli poučenější dialog o audiovizi, kterou jsou děti v dnešní době obklopeny, více než kdy dříve. V první řadě se jedná o již dlouhodobě známe knihy Terezy Czesany Dvořákové, mezi které patří kniha Jak se dělá film (2019) věnovaná výrobě filmu, ale i představení filmového štábu, kniha Jak vznikl film (2017) o historii kinematografie a také Co byla a co je televize (2020) o vzniku, fungování a vysílání televize. Všechny knihy jsou bohatě ilustrované a obsahují i praktickou část s inspiracemi pro nejrůznější filmové experimenty. Podobně zábavnou formou je podána i nedávno vydaná kniha Malí fotografové (2021) od Terezy Nové, Jiřího Forejta a doprovázená ilustracemi Nikoly Logosové (jejíž recenzi si můžete přečíst zde, pozn. red.). Publikace představuje historii fotografie od camery obscury až po její současnou digitální podobu. Kniha byla oceněna v soutěži Nejkrásnější české knihy roku 2022 v kategorii populárně-naučných publikací. K české populárně naučné literatuře věnované filmu patří také kniha Pavla Ryšky Jak si užít film (2022) představující filmového diváka.

Interaktivní zábavu nabízí i zahraniční francouzská pedagogická příručka l’Atelier cinéma (2021). Ta je určena  primárně pro studenty prvního stupně základních škol. Kromě výtisku je k dostání i jako e-kniha. Hodí se do třídy nebo do kroužku, jelikož nabízí aktivity určené pro větší kolektiv. Dětem jsou představeny jednotlivé složky filmové výroby a s pomocí knihy nakonec dojdou až k natočení vlastního filmu. Jednotlivé aktivity jsou představeny v různých úrovních a před samotným začátkem výuky začínají žáci podobně jako samotná kinematografie u tzv. prekinematografických hraček. Takže například princip pohyblivého obrazu je žákům představen pomocí thaumatropu (jednoduchá optická hračka využívající nedokonalosti lidského oka, pozn. red.).

Obdobný cíl sleduje i česká publikace Jak stvořit film: Výuková skripta pro praktické studium filmové tvorby (2015), která vznikala ve spolupráci s Národním filmovým archivem a která v jednotlivých kapitolách představuje dílčí složky filmové výroby, takže po přečtení knihy by děti měly být schopné natočit svůj vlastní film. S představením jednotlivých kroků filmové tvorby pracuje i anglická kniha Jak se naučit animovat v 10 snadných lekcích (How to Create Animation in 10 Easy Lessons, 2017), jejíž název shrnuje hlavní náplň této publikace. Za zmínku ale stojí, že se jedná o jedinou ve studii zmíněnou publikaci, která se  v praktické i teoretické rovině věnuje výhradně animovanému filmu, a to i přesto, že je animace v českém školním prostředí oblíbená a často využívaná ve výuce i školních projektech.

Dějiny filmu, základní filmový kánon a výběr krátkých filmů představuje německá triologie GRUNDKURS (2008, 2010, 2012). Triologie je dobře přístupná jak pro žáky, pro něž může fungovat jako učebnice, tak pro pedagogy, kteří zapojují filmovou výchovu do školních osnov, pro které se může stát vhodnou metodickou podporou. Obdobnou publikací, která slouží jako učebnice pro žáky, ale obsahuje i podklady pro pedagogy, je islandská kniha Filmová studia pro střední školu (Kvikmyndafræði fyrir framhaldsskóla, 2017). Učebnice je dostupná i v elektronické podobě a vybízí tak studenty k zapojení digitálních technologií, včetně zapojení internetového vyhledávání. Další možností, jak seznámit mladé diváky s filmem, nabízí slovinský projekt Kinobalon, kde diváci najdou jak současné lokální celovečerní snímky, tak i výběr krátkometrážních filmů. U jednotlivých filmů neschází ani pedagogické materiály se základními informacemi k danému snímku, různými podněty k diskusi o filmu a doplňujícími úkoly. Slovinský Kinobalon tak navazuje na předcházející (a v základě velice podobný) projekt Cinemini. Se zapojením kinematografie do škol může pomoci také mezinárodní projekt CinEd, kde najdou zájemci pracovní listy k vybraným filmům. Ty je možné promítat ve výuce a s pomocí doprovodných listů diskutovat o jejich významu či filmové řeči. Podobně lze do výuky zapojit také audiovizuální lekce projektu Jeden svět na školách, který nabízí mnoho často i složitých společenských témat. Lekce je tak možné využít v různých předmětech.

Většina dalších ve studii zmíněných publikací se zabývá mapováním filmové výchovy v konkrétní zemi, jako například britské publikace Screening Literacy Report (2012), Making Movies Matter (1999), Look Again (2003) a Using film in schools (2010), švýcarský projekt Filmová kultura ve škole (Kinokultur in der Schule, 2019) či francouzská publikace Krátký film ve vzdělání (Court métrage et éducation au cinéma, 2018). Autoři ve svých knihách sice používají různé metodiky a zaměřují se na různá témata, nicméně všechny výzkumy nějakým způsobem vypovídají o zapojení filmové výchovy do vzdělávání v dané zemi.

Obdobný projekt vznikl i na barcelonské univerzitě. Věnoval se podobě filmového vzdělávání v Evropě. Výsledky získané na základě dotazníků a konzultací s odborníky z jednotlivých zemí pak autoři vydali pod názvem FilmED (2015). Za zmínku stojí zejména lokální výzkumy vedené Terezou Czesany Dvořákovou Mapování realizace vzdělávacího oboru Filmová/audiovizuální výchova na českých základních školách a gymnáziích (2016) a Mapování výuky FAV na základních školách a gymnáziích 2022 (2022), jež vypovídají o zapojení filmové výchovy u nás. K tomuto okruhu lze ještě přiřadit Framework for Film Education in Europe (2015). Jedná se o dokument od Britského filmového institutu reagující na výzvu Evropké komise o vytvoření modelu Evropské filmové výchovy. Evropská unie totiž dlouhodobě usiluje o systémové zařazení filmové a audiovizuální výchovy do vzdělávání. Obdobnou snahu je však možné pozorovat i v jednotlivých evropských zemích. Často jde ale jen o aktivní jednotlivce, kina, filmové archivy či neziskové organizace. To, jak se daří filmovou výchovu v různých zemích prosazovat, je podle autorů studie ovlivněno především politickým, kulturním a sociálním stavem dané společnosti a úrovní školství. Organizace a jednotlivci, kteří se snaží filmové vzdělávání prosazovat, nemají totiž vždy podporu z národních rozpočtů zemí. Pro filmovou a audiovizuální výchovu se zdá ale být dobrým znamením, že podobné snahy o její zapojení do vzdělávání je možné najít snad ve všech evropských zemích.