Daleká cesta

První celovečerní film divadelního režiséra Alfréda Radoka a zároveň první český film o holocaustu je dodnes u nás i v zahraničí považován za jednu z nejhodnotnějších výpovědí o nacistickém pronásledování Židů.

Expresivní vyprávění o osudech jedné židovské rodiny, zachycující ovšem útrapy zakoušené za války celým židovským národem, se dobové československé produkci vymyká stylistickou vynalézavostí, zahrnující například zapojení dokumentárních záběrů. Právě výrazná formální stránka byla důvodem omezeného uvádění Daleké cesty v kinech. Promítání probíhalo zejména na předměstích a na venkově, v tisku se o filmu prakticky nepsalo.

Radokovy tvůrčí podmínky byly po Daleké cestě výrazně ztíženy. Tři dny po sovětské okupaci v roce 1968 emigroval do Švédska. Film tak může být připomínkou osudu Židů i vizionářského umělce. Jeho forma, upozorňující na použité vypravěčské nástroje, současně vybízí k debatě o možnostech zpracování a reprezentace dějinného traumatu.