Filmohra jako koncept výuky i médium. Rozhovor s laureátem Ceny Borise Jachnina Vladimírem Beranem

Laureátem Ceny Borise Jachnina v roce 2022 za pedagogický přínos, kterou každoročně vyhlašuje Asociace pro filmovou a audiovizuální výchovu na festivalu České vize, se stal Vladimír Beran. Pedagog multimediální výchovy na Základní umělecké škole v Polici nad Metují založil se svými žáky „školní kosmickou, vědeckou a uměleckou agenturu“ s názvem NAŠA TV a buduje takzvanou Filmohru, výuku filmu počítačovou hrou. Studentské filmy jsou pak přístupné veřejnosti na stejnojmenném kanálu na YouTube. Filmový pedagog se podílel na vzniku metodiky cvičení pro výuku filmové tvorby, která zábavnou formou přibližují žákům například kamerovou chůzi, distančně se s žáky scházel na „modrém knoflíku“ a do budoucna se chystá na výuku prostřednictvím slavné počítačové hry Minecraft.

Jak jste se dostal k výuce filmová výchovy?

Kolem roku 2000 jsem přišel na Základní uměleckou školu v Polici nad Metují, abych zde učil počítačovou grafiku, které jsem se profesně věnoval od roku 1989. Začínali jsme s jedním počítačem, pak přibyl skener a barevná tiskárna. Počátky výuky vypadaly taky tak, že jsem s osmi žáky seděl  u jednoho počítače. 

První posílení techniky ale přišlo záhy. Tehdy jsme začali s prvními multimediální projekty. Byly inspirovány akcí Join Multimedia, kterou pořádala firma Siemens a která měla podpořit týmovou práci dětí. V té době jsme natočili vůbec první video, šlo o vyprávění prvního obyvatele Police nad Metují, mnicha Jurika. Bylo samozřejmě ve špatné kvalitě a na jeden záběr, ale postupně jsme začali kvalitu zlepšovat, do videí zapracovávat různé krátké spoty a podobně.

Tou dobou jsem se účastnil také kurzu audiovizuální tvorby v Hradci Králové pod vedením profesora Adlera a profesora Myslíka z FAMU. Tak jsem poprvé přičichl k filmové dokumentaristice. A tehdy také přišly i první významné projekty, kterých jsme se s žáky účastnili.

O jaké projekty šlo? 

Česká televize společně s Ministerstvem obrany připravovala projekt Bojovníci proti totalitě pohledem dětí, kde jsme natočili dokument Grizzly, pojednávající o skautském vedoucím a polickém rodákovi, Bohuslavu Strauchovi, který se po válce zapojil do obnovy skautského hnutí. Jednou jsem někde slyšel výrok, jehož autorem by snad měl být Miloš Forman: “Filmařina je poslední dobrodružství, které člověk ještě může zažít.” A to byla v tomto případě beze zbytku pravda. Díky natáčení jsme objeli hornická muzea, fárali jsme a dostali se na místa, kam bychom se normálně nepodívali. Setkali jsme se s hercem a výtvarníkem Jaroslavem Weigelem nebo hudebníkem Václavem Hybšem jakožto se skautskými vlčaty Bohuslava Straucha. Natáčeli jsme i se samotným Strauchem alias Grizzlym, a to na půdě Univerzity Karlovy v laboratoři chemické fakulty, protože právě zde se i přes politické perzekuce stal později vysokoškolským pedagogem.

Pro Českou televizi jsme zpracovali i životní příběhy pedagožky Louisy Hermanové a malířky Helgy Hoškové, a to v dokumentu s názvem Vůle Žít. Třetí dokument o Egonu Hostovském s názvem Otec Nezvěstný vznikl díky pamětem jeho dcery a přátel Arnošta Lustiga či Miloně Čepelky a zachytil například jeho dvojitou emigraci před nacisty a později komunisty. Všechny tři vysílala Česká televize. 

Pracujete v současné době na podobném dokumentu? 

V současné době pokračujeme sérií dokumentárních filmů v projektu Příběhy našich sousedů organizace Post Bellum, kdy žáci vyhledají někoho ze svého okolí a natočí o něm film. Stopáž je limitovaná na pět minut, a i když jsme předtím pracovali se střihovou skladbou či hudbou, zrovna zde je to spíše vyprávění prokládané různými prostřihy. Natáčeli jsme tak třeba s místními rodáky Karlem Pfeifferem, průkopníkem skoku na lyžích v Čechách a autorem názvu i odznaku pro naše skokany Remsa Boys, olympionikem a mistrem republiky v běhu na lyžích Jiřím Beranem, grafikem Jiřím Samkem a nebo s Jiřím Holancem, jedním ze zakladatelů boulderingu v Čechách. Právě tyto snímky symbolizují dokumentaristickou linii, která u nás převažuje. Má nejspíš základ v prvotním projektu Siemens, kde nás učili, že dokumentaristiku je ve filmovém vzdělávání nejvíce uplatnitelná.

Takže se věnujete výhradně dokumentům?

Věnujeme se i hrané tvorbě. Natočili jsme například Robinsonův výlet, švédovaný film (laicky přehraný, pozn. redakce) inspirovaný filmem Michela Gondryho Prosíme přetočte. Podstatou švédování je natočit film tak, jak si jako autoři vzpomeneme a co máme zrovna k dispozici. Dělali jsme jej formou brainstormingu, žáci se rozdělili do skupin, ve kterých přicházeli s nejrůznějšími nápady. Zajímáme se ale také o další žánry. Natočili jsme mockument (neboli pseudodokument, který smyšlený scénář prezentuje jako skutečný příběh, pozn. redakce) s názvem Kouzelná pumpa a rozvíjíme i kreativnější formy obrazového pojetí, například videoart. Všechny tyto znalosti dál prohlubujeme skrz účast v mentoringovém projektu MenART, který je učený pro děti, studenty a pedagogy v uměleckých oborech. Letos se ho účastním s pěti žáky.

Jak probíhá vaše spolupráce s filmovými profesionály? 

Přišel jsem do školy se zkušenostmi z druhé strany, z firem, které dodávaly systémy nebo kde jsem na systémech sám pracoval, od začátku jsem tedy měl vhled do technické sféry filmové výchovy a snažil jsem se to tady pojmout jako co nejprofesionálnější tvůrčí studio. Na práci s profesionální sférou kladu velký důraz, jsme už dlouho v kontaktu s FAMU, když se v okolí vyskytne filmový štáb, snažíme se jim tam vetřít. Pozvání dorazit sem do školy a přednášet žákům přijal například režisér Eugen Sokolovský ml. Snažím se studenty dostat co nejvíc do kontaktu s profesionály, a tomu musí samozřejmě odpovídat i kamerová a počítačová technika a další vybavení.

Nosíte si něco od profesionálů do vlastních hodin?

Na akcích, kterých se účastním, mám samozřejmě možnost se setkat s lidmi z branže. Na Českých vizích jsem se seznámil s Martinem Čihákem z FAMU, který mi představil svůj koncept distančního vzdělávání, takzvanou skopofonickou výuku. Jejím cílem je, aby vyučující různými výtvarnými prostředky udělal výuku na dálku vizuálně zajímavější… než aby mu z hlavy rostl lustr. I já sám se o něco podobného snažím. Na distanční výuce jsme používali aplikaci pro online vzdělávání Big Blue Button, kterou jsem přejmenoval na modrý knoflík. Díky Čihákovi jsem zjistil, že jsem už vlastně nevědomky používal některé prvky skopofonické výuky, například v sérii distančních přednášek Grafika z domečku neboli ateliér multimediální výchovy z domova. 

Jaké výukové metody využíváte ve svých hodinách?

Ještě v době, kdy jsem pracoval v počítačové firmě a dodával systémy pro počítačovou sazbu, takzvaný desktop publishing, jsem vytvořil publikaci Typografický manuál, tedy učebnici počítačové typografie. Původně jsem jej koncipoval jako téměř vědecký text, nakonec se z něj ale stal vyloženě návod pro práci s písmem pro studenty typografie. Snažím se zkušenosti z této oblasti využít i ve výuce právě skrz různá autorská  různě pojmenovaná cvičení.

Autorská cvičení? 

Jedním z nich je například Žížala, kdy jsem formou hry podobné hře Snake motivoval k práci s animací v programu Flash a snažil se žákům přiblížit, jak se filmový pohyb skládá z jednotlivých snímků. Další cvičení, se kterým jsem přišel, se nazývá Kroskolet – kropič, skokan, letec – a využíváme ho při práci s kamerou. Nejdřív s ní žák takzvaně kropí, připomíná turistu, potom s ní skáče nebo mává a na závěr se s ní snaží pracovat způsobem, který připomíná létání, tím procvičuje samotnou kamerovou chůzi. Máme i cvičení na kalibraci bílé, to se nazývá Bělásek, žluťásek a modrásek. 

Jakým cvičením začínáte s filmovými nováčky?

Když přijdou noví žáci, děláme Videovizitku. V aplikaci GarageBand si vytvoří krátkou skladbu a pak před kamerou blbnou, pracují s perspektivou, moiré apod., někteří žáci pracují i s rekvizitami. Jde o první cvičení, kde se učí synchronizaci obrazu se zvukem, pouští si zvuk z reproduktorů počítače, a následně ho musí vložit do střihového programu, tam si vyexportují čistou hudbu a učí se ji sesynchronizovat s původní hudbou, tuto zvukovou stopu z videa odstranit a pak mají video podkreslené kvalitním audiem, ale děláme i bezzvuková cvičení, kde se žáci soustředí vyloženě na práci s kamerou.

Tvoříte i nová autorská cvičení? Máte nějaké nové v hlavě?

Do určité míry mě inspirují i počítačové hry, například Minecraft a jeho výuková edice Edu. Už roky si hýčkám koncept výuky, který jsem nazval Filmohra. Mělo by jít o hravou výuku filmové tvorby formou počítačové hry, kde jsou žáci sami účastníky. Pokud se to povede, rád bych do své výuky Filmohru nějakým způsobem zařadil. Napadá mě například cvičení, opět inspirované Minecraftem, kdy bych v ateliéru rozložil gumové rohožky, tedy kameny, kolem nichž je láva, a v dáli bude terč, který žáci nesmí při skákání z kamene na kámen ztratit z kamery. I tak se dá učit kamerová chůze, podobně jako cvičením Kroskolet. Každé takové cvičení by mělo být motivované hrou. 

Vznikají z takových cvičení i filmy nebo jde jen o nácvik techniky?

Cvičením, jehož výstupem je film a který tvořil každý žák individuálně, byla Zeď – inspirovaná koncertem Pink Floyd. Pustil jsem studentům ukázky z koncertu – bourání zdi, které měli napodobit bouráním zdi postavené z krabic – a v podstatě je nechal samostatně tvořit. Střih a nazvučení si dělali sami, fungoval jsem tedy spíš jako mentor. Natáčeli dvěma kamerami, procvičili si tak obrazovou synchronizaci, zvuk byl vytvořený v postsynchronu, a na závěr si vyzkoušeli i přidání titulků. Máme za sebou i filmy, které byly zcela v režii žáků.

Funguje to i obráceně, natáčíte filmy jako cvičení různých dovedností?

Jedním z našich nejkomplexnějších projektů je Nikolasův červený balónek, jedná se o polickou adaptaci Lamorissova filmu z roku 1957. Hledali jsme ve městě místa, která by připomínala Paříž, a později při projekci jsme vystavili jejich fotografie, protože spousta z nich nám byla neznámá a chtěli jsme podobný zážitek zprostředkovat i divákům. Film obsahuje například scénu poměrně složitou na natočení, kdy jsme střihem vytvořili jeden celek ze scén natočených na několika místech ve škole. Snímek vznikal tak, že si žáci dělali screenshoty z filmu a následně svůj vlastní storyboard, ze kterých nakonec vznikla naše verze příběhu. O jeho vzniku jsme dokonce vytvořili krátký film o filmu. Dovednost práce se se světlem si pak žáci rozvíjeli například ve snímku Lampička. Pracujeme ale i s profesionálními softwary. Žáci si tak procvičují klíčování v programu Photo Booth, střih v DaVinci Resolve a především se  pak věnujeme animaci. To všechno studenti zužitkovali v krátkých snímcích První cesta Barona Prášila na Měsíc, 1984 nebo HDD.

Z toho, co jste popsal, máte pestrou autorskou zásobu způsobů, jak učit film. Podílíte se i na metodice filmového vzdělávání?

Dali jsme se studenty například podnět k vytvoření učebnice Učit se film, kterou napsal Jaroslav Vančát s Matějem Smetanou, jde o sbírku cvičení různých úrovní. Grant, díky kterému tato učebnice vznikla, se jmenoval Umělecké laboratoře, k výuce se tak přistoupilo formou laboratorní cvičení, od jednoduchých ke složitějším. To je blízké i mému přístupu s různými cvičeními.

Co pro vás znamená Cena Borise Jachnina za významný pedagogický přínos?

Je to skvělá příležitost seznámit se s různými osobnostmi českého filmu a možnost zprostředkovat tato setkání i svým žákům skrz různé přednášky, které se odehrávají přímo tady v Polici nad Metují. Na ceny jsem si nikdy nepotrpěl, ale velmi důležité jsou pro mě mít možnost setkávat se s osobnostmi z oblasti filmu a umožnit žákům to samé.

Všechny zmíněné filmy jsou ke zhlédnutí na YouTube kanálu Filmohra, jejich rozšířená databáze je k dispozici také na webových stránkách filmdat.cz, v sekci NAŠA TV.

Rádi bychom vás požádali o vaše nominace na cenu Borise Jachnina udělovanou letos za rok 2022. Cena je opět udělována ve dvou kategoriích a to za dlouhodobý přínos v oblasti filmové a audiovizuální výchovy a za pedagogické působení.  O laureátech rozhodne výbor spolku a odborná komise. Závěrečné vyhlášení proběhne v rámci na Zlín Film Festival a festivalu České vize.