Divadlo a film, film a divadlo, aneb Cesta tam a zase zpátky

ÚVOD do problematiky – proč já, proč teď, proč o tomhle

Téma filmu a multimédií v kontextu oboru Divadlo a výchova je něco, čemu se věnuji prakticky po celou dobu své pedagogické praxe. Napsal a obhájil jsem na toto téma i svou diplomovou práci „Film a divadlo aneb jak využít filmové tvorby v práci s mladými tvůrci“ a musím s potěšením poznamenat, že jsem došel k závěru, že filmové a divadelní přístupy na sebe mají nemalý vliv, používáme-li je v tandemu a s respektem, stejně jako se ovlivňují osobnostně sociální výchova a divadelní tvorba. Dovolte mi tedy uvést tuto úvahu stejnými slovy, kterými jsem uvedl samotnou práci. Doufám, že tím trochu přiblížím kontext, ve kterém nad tématem propojování divadelní a filmové výchovy přemýšlím.

„… Film. Film jako součást práce s amatérským hercem, s mladým hercem a potažmo jako součást práce se skupinou napříč všemi divadelními a literárně dramatickými obory a volnočasovými kroužky. V této práci budu zkoumat, zda je možné film použít jako nástroj pro formování mladého divadelního nadšence, budoucího herce, režiséra, scénografa či jakoukoli další divadelní profesi. Také se budu věnovat problematice filmu jakožto výsledného tvaru práce s amatérským hercem, rozdílům ve způsobu komunikace filmového a divadelního tvaru. Jaký vliv má instantní reflexe divákova potlesku? Jaký vliv má naopak instantní reflexe náhledového monitoru? Může být film živé umění? Jak využít filmových principů při práci s amatérským hercem?

Má premisa je jednoduchá. Současný dětský herec, student divadelního kroužku/oboru, je produktem svého okolí a přijímaných a konzumovaných médií. Přichází generace krátkodobé explozivní pozornosti, generace, která je silně napojená na expresivní vizuální podněty díky novým médiím, generace TikToku, která je zvyklá konzumovat audiovizuální obsah o průměrné délce asi šesti vteřin. Divadlo má svou pevnou formu a zasloužené místo na trhu lidské pozornosti, ovšem chceme-li si dětského diváka udržet, musíme jej zaujmout. Udržet tempo, na které je zvyklý. A chceme-li nadále ovlivňovat nejen budoucí konzumenty divadla, ale také jeho tvůrce, je možná načase přihlédnout k novým nástrojům tvorby a autorské práce s těmito mladými herci a divadelníky.“

Z tohoto úvodu bude doufám dostatečně patrné, proč se tomuto tématu věnuji, proč jej pokládám za důležité a z jakých filosofických základů vycházím. Má práce se věnovala převážně filmu a jeho využití na poli divadla, ovšem při její tvorbě jsem došel k závěrům, které jsou, dle mého názoru, přenositelné. Problematiku využití filmové metodiky a tvorby pro aktualizaci amatérské divadelní tvorby lze číst i naopak, a zaměřit se tak na zaběhnuté divadelní principy a jejich nemalé možné benefity pro didaktiku filmové výchovy, což je názor pro budoucí debatu, kterou se tímto textem pokusím započít.

Projekt VERONA

Diplomová práce „Film a divadlo aneb jak využít filmové tvorby v práci s mladými tvůrci“ se zabývala v prvé řadě dokumentací mého magisterského projektu „Verona“, což byl vysoce autorský, hybridní filmově-divadelní výstup, který jsem uskutečnil se skupinou amatérských tvůrců ve své pedagogické péči. Jak jsem již zmínil v úvodu, generační potřeba má tendenci směřovat k médiím generaci vlastním – k filmu a multimédiím. Tento projekt tedy svou formu nabyl převážně na popud mých studentů, kteří k filmové tvorbě tíhli. Já sám k těmto formám inklinoval a přijal jsem jejich potřebu velmi nadšeně. 

Projekt byl od začátku nastaven jako dílčí výstup v komplexní divadelní výuce. Jistě – byl odprezentován, obhájil jsem na něm svůj magisterský titul a měl pozitivní ohlas, ovšem na jeho základech jsem následně postavil divadelní výuku této skupiny a další divadelní výstupy. I samotná skupina, která byla při prezentaci na festivalu Sítko vystavena studentům mých kolegů hrajícím divadlo v tradičnějším pojetí, než v jakém jsme se mu do té doby věnovali my, projevila prakticky jednohlasně zájem věnovat se dramatickým uměním v živé, divadelní formě. Divadlo přece jen poskytlo kontext, ve kterém projekt vznikal.

Filmové herectví mi nabídlo přístup k realismu, který jsem při následné divadelní práci mohl performativně zvětšovat. Natáčení samotné mi také pomohlo nabídnout amatérským hercům instantní reflexi z náhledových monitorů, a tedy i větší pochopení dopadů jejich herecké akce. V kritickém adolescentním věku 15-16 let se mohli v herecké práci navíc pohybovat bez sociálního studu, protože nám promítání dovolilo prezentovat jejich práci bez instantního odhalení sebe sama vrstevníkům. Naopak, díky sdílení diváckého zážitku s publikem při promítání narostla v mých studentech úroveň sebejistoty, kterou jsem od této věkové skupiny nikdy neočekával. S přihlédnutím ke specifickému složení skupiny (predominantně queer, s inklinací k sociálním úzkostem) to považuji za jeden z největších úspěchů celého projektu. Tuto sebejistotu si v sobě při následné divadelní práci navíc stále nesou, a nejedná se tak jen o pomíjivý efekt. 

Při stavbě scény se studenti mohli učit pravidlům mizanscény i pro divadlo, ovšem díky kameře znovu s instantní reflexí. Práce za kamerou je učí vnímání scénografie tak přirozeným způsobem, jako by stavěli fotografii. 

Každá jednotlivá pozice ve štábu vytváří přenositelné dovednosti, využitelné v další divadelní práci. 

Filmová práce je podle mě důležitou součástí divadelní výchovy, nebo by jí alespoň být měla. A co je mnohem zásadnější, v budoucnu se tento fakt bude projevovat čím dál více. 

Čím je tedy zásadní divadelní práce pro výchovu filmovou?

Divadlo a film ve výchově – proč stavět na dobře položených základech

Stejně jako jsem filmový projekt tvořil v kontextu divadelní výchovy, i filmové postupy jsem používal skrze objektiv svých divadelně pedagogických zkušeností a metodiky. A vyvstává zde otázka, která ostatně byla již vehementně položena při mé obhajobě, jakým právem a s jakou kompetencí se mohu já, divadelní pedagog, věnovat se svými studenty filmové tvorbě? Má odpověď byla a je – s respektem. S respektem k divadlu i k filmu a s dostatečnou pokorou a sebereflexí si přiznat, kdy na něco nestačím a je třeba přizvat k procesu kompetentního profesionála. Odpovědí na mé kompetence tedy byla spolupráce s MgA. Lucií Hlavicovou (pedagogickou vedoucí samotné práce a aktivní filmovou pedagožkou), studenty Ateliéru audiovizuální tvorby a divadla, studentkou psychologie Lucií Návratovou a dalšími lidmi znalými ve svých oborech.

Ale i přes tyto spolupráce jsem k samotné tvorbě v jádru nemohl přistupovat jinak než divadelně. A ano, v momentech práce se specifickými problémy bylo třeba přizvat si konzultanta, ovšem v rámci pedagogického přístupu k tvorbě dramatického umění mě nasbíraná divadelní metodika nenechala „ve štychu“. Protože divadlo i film jsou na konci dne obě dramatická umění. Divadelní i filmové herectví je herectví. Mizanscéna je mizanscéna. Světla jsou světla. V určitém bodě se vždy nějak oddělí, specifika začnou hrát značnou roli a za chvíli jsou si tyto formy nesmírně vzdálené. Ovšem v jádru věci je nějaký společný jmenovatel, který dělá z dramatické hry a z kontinuálního pohybu a všech dalších otřepaných, avšak funkčních klišé, které si pamatujete z LDO, kam jste chodili na základce po výuce, vysoce použitelný metodický materiál i pro filmovou práci. Divadelní pedagogika, jak světová, tak potom konkrétně česká, za dobu své existence posbírala a vytvořila nepopiratelně funkční metodické způsoby práce s dětmi, adolescenty a amatérskými tvůrci obecně. Od herectví přes dramaturgii a režii až k tvůrčí práci scénografů, aktéři na poli divadelní výchovy po léta pilně pracovali na způsobech, jak se všemi stránkami divadelní práce nenásilně seznámit mladé lidi, kteří cítí nutkání tvořit. A jak jsem zmínil výše, herectví je herectví, dramaturgie je dramaturgie, režie je režie. Nuance filmových variací jednotlivých rolí se přece jen budou mnohem lépe vysvětlovat na pochopených obecných základech.

Závěr

Separatismus funguje na obou stranách. Pokud se ale divadlo, zvláště v kontextu práce s mladými divadelními tvůrci, nezačne dívat dopředu, zaostane. A pokud se filmová výchova nebude ohlížet zpátky k divadlu, bude si muset zdlouhavým způsobem zopakovat všechny naše (námi myslím pedagogy divadelní výchovy) chyby a vsadil bych se, že s metodikou nakonec stejně přistane v dost podobné situaci, v jaké je teď výchova divadelní. 

Pokud divadelní výchova dokáže výchově filmové poskytnout pevné základy, ze kterých vyjít, věřím, že se promění oba obory. A že se divadelní pedagogové budou mít od těch filmových dost co naučit. Vnímám, že už moje samotná, ač jakkoli dílčí, práce s filmem jako médiem v mém vlastním pedagogickém působení do obrovské míry proměnila to, jakým způsobem vnímám divadelní výchovu. A přál bych tuto zkušenost všem svým kolegům. 

Svým „rádobyfejetonistickým“ zmateným způsobem tady vlastně říkám jen jediné. 

Učme se od sebe, máme si co dát. Na chvíli jsem stál na hraně našich uměleckých forem a bylo mi tam dobře. Těm studentům tam bylo dobře. Hráli si divadlem, s divadlem, skrze film a k filmu. A obě tyto formy, divadlo i film, dnes chápou lépe než já v prváku na JAMU.