Film a architektura: Rozhovor s Václavem Ševčíkem – produkčním festivalu Film a architektura

Festival Film a architektura proběhl 29.9. – 4.10.2023 

Václave, můžete lidem více přiblížit festival Film a architektura? Kolikátým rokem festival uvádíte? 

Jedná se o dvanáctý ročník. Možná se to trochu plete s festivalem Den architektury, který je o rok napřed a slaví 13. ročník. My jsme začali už někdy v roce 2002, ale historie byla trochu složitější. Udály se dva ročníky, které byly obří a dělaly rekapitulaci filmu a architektuře za 20 nebo 30 let. Pak byla dlouhá pauza a další ročník se konal někdy v roce 2007. Pak po další delší pauze začal festival pravidelně fungovat od roku 2014. Od té doby si drží pravidelný chod a za to jsme moc rádi. Festival založila Marcela Steinbachová, ředitelka festivalu Den architektury. Za tím rozhodnutím stál fakt, že film je velmi srozumitelné médium, skrze které chtěla Marcela edukovat lidi o architektuře. A je to hlavně vizuální médium a pravidelnosti a nepravidelnosti architektury jsou vizuálně lákavé, takže je ideální ke zfilmování. Přece jen ve většině filmů vidíme nějakou architekturu. My jsme tohle reflektovali teď i v rámci filmové eseje Brutal Moods, kterou jsme hráli před pár dny. Byl to film sestříhaný z ikonických scén ze slavných filmů. Byl tam například Blade Runner i filmy z Francouzské nové vlny a tyhle filmy všechny spojovala brutalistní architektura. 

Čím se tedy festival liší od dalších festivalů? Já jsem zaznamenala, že pro své projekce hledáte i různá zajímavá netypická místa mimo kinosály. 

Mně přišlo skvělé, že jsme v Plzni promítali dokument o Adolfu Loosovi v jedné z realizací Adolfa Loose. Ale jinak v Praze tohle už tolik neděláme a spíše se rozšiřujeme do různých kinosálů. Snažíme se hledat různá architektonicky zajímavá místa, proto jsme teď byli rádi, že jsme se dostali do kina Edison, které bylo dříve trafostanicí. A rekonstrukcí, na které pracoval třeba pan Lábus, se z něj stalo kino a kulturní centrum. 

Festival končí. Jaké filmy byly tento ročník nejzajímavější? 

Já bych doporučil snímek Pokřivené linie krásy. Podle mě to byl nejvíce osobní snímek. Viděl jsem ho minulý rok na festivalu v Rotterdamu. Je od švédského režiséra Svena Bluma, který se věnuje tvorbě svého dědečka – relativně neznámého architekta ve Švédsku. V tom filmu je takový znatelný přelom, protože popisuje, že je z rodiny architektů a architektura se mu tím vlastně znechutila a stala se pro něj synonymem pro toxické prostředí workoholiků. Až postupně si k architektuře našel cestu. 

Vy osobně vybíráte filmy z Opencallu, kdy do května mohou filmaři přihlásit své snímky. Jak to funguje a co je pro vás při výběru stěžejní? 

Dříve to bylo tak, že jsme se na Opencall moc nespoléhali a kolegyně jezdily na festivaly a hledaly filmy tam. Opencall máme otevřený už 5 let a jsme moc rádi, že poslední dva nebo tři roky funguje skvěle. Začali jsme působit na platformě FilmFreeway, kterou doporučuji – skvělá platforma, jak oslovit filmaře, protože hodně filmařů, obzvláště zahraničních, na ní funguje. Skoro jsem zapomněl na ten fakt, že hrajeme nějakých 40 filmů a 18 z toho máme z Opencallu. Ať už jsou to velké filmy typu Čandígarh – o Le Corbusierových stavbách nebo Sestavený život – francouzský film o komunitním bydlení. Teď jsme měli českou premiéru brazilského filmu, který nedávno vyhrál cenu na festivalu v Barceloně a všechny tyto film jsou přes Opencall. Zároveň bych chtěl povzbudit čtenáře, aby nám přihlásili své filmy, které se jakkoliv trochu dotýkají architektury. Budeme rádi, když se rozšíří i česká tvorba. Protože těch českých filmů tolik nehrajeme. Hráli jsme, jak jsem zmiňoval, film o Adolfu Loosovi. 

A co je pro vás stěžejní při výběru? 

Tím, že jsme takto úzce profilovaní, tak samozřejmě rozhoduje i nějaká technická kvalita, ale musíme se vydávat cestou témat a velkých jmen. Ale jak jsem třeba mluvil o snímku Pokřivené linie krásy, tak to je film, který zase tolik o architektuře není. Ale pro nás to byl velice citlivý a osobní film. Musí to být film, který se nás nějakým způsobem dotkne, architektura v něm není ohyzdná a má technické kvality. 

Vy jste pracoval nebo stále pracujete na dalších festivalech jako Mezipatra nebo Marienbad Film Festival. Všude se věnujete specifickému tématu. Mezipatra – queer, LGBT nebo Marienbad – tam jste se věnoval experimentálním filmům, nyní architektura. Co je vám osobně nejbližší? 

Je vtipné, že já mám nejradši narativní snímky, ale pracuji většinou na festivalech s dokumentárním filmem. Ale snažím se to nějakým způsobem vždy spojit. Letos jsem bojoval za to, aby zahajovacím snímkem našeho festivalu byl seriál Architekti, který premiéroval na Berlinale. Je to skvělý antiutopický snímek o krizi bydlení. Myslím, že měl úspěch. Ale nejblíž jsou mi nejspíš Mezipatra. Tam jde o narativní emocionálně vypjaté snímky. Mezipatra jsou jedním z mých nejoblíbenějších festivalů a myslím, že odvádí skvělou práci. 

Festival Film a architektura končí. Na jaké další akce byste mohl čtenáře pozvat?

My ještě v rámci našich aktivit máme po celý rok přednášky o architektuře. Pořádá je spolek Kruh. Ale vzhledem k úspěchu tohoto ročníku plánujeme pravidelnější promítání v CAMPu, kde by mohly být reprízy úspěšných snímků z festivalu. Nám ten festival opravdu nabobtnal a byli jsme zvyklí běžně přivítat 2-3 hosty. Ale letos jsme měli 10-11 zahraničních tvůrců, kteří nás navštívili ze všech koutů Evropy i celé země a doufáme, že do budoucna porosteme.