64. ZLIN FILM FEST pro dospívající a dospělé

Od 30. května do 5. června 2024 se konal 64. ročník ZLIN FILM FESTu, který je největší a nejstarší přehlídkou svého druhu. Zpřesňující označení Mezinárodní festival filmů pro děti a mládež se totiž ukazuje jako čím dál víc zavádějící pro nové návštěvnictvo. Zejména v podvečerních a večerních hodinách bývají v sekcích Festivalové vavříny a Za horizontem dětství k vidění tituly narušující stereotypní představu o této festivalové akci, a právě na část z nich se text zaměří. 

Rozdělení snímků do dvou sekcí, označovaných v dramaturgické i návštěvnické hantýrce jako Vavříny a Horizonty, je přitom spíše nahodilé, a tak není možné přecházet mezi oběma a nezohledňovat členění. Ve Vavřínech sice mají být oficiálně díla z festivalového okruhu – oceňovanější než ta z Horizontů, ale již roky to nebývá pravidlem. Například norský snímek Šťastný den (A Happy Day, 2023) režiséra Hishama Zamana, nadšeně přijímaný v různých oborových periodikách (Cinema, NRK P3, Aftenposten), byl „vavřínový“. Přitom byl na světových festivalech spíše uváděn (světová premiéra v Torontu, zahájení v Bergenu atd.), než aby si z nich tvůrci odváželi ceny. Oproti tomu koprodukční Šaman (Sér sér salhi/City of Wind, 2023), zařazený paradoxně do Horizontů, byl ceněn více. Titulní představitel Tergel Bold-Erdenne za svou roli získal Cenu Orrizonti z áčkového festivalu v Benátkách. Snímek reprezentoval svou zemi Mongolsko nejen tam, ale i jinde po světě (Toronto, Kyjev, Palm Springs, Seattle, Minneapolis…) a byl vyslán do boje o Oscary. 

„Vidím mrtvé lidi.” – Cole, Šestý smysl

Jak bylo reflektováno vloni, rozčlenění shora je třeba překračovat, a tak je možné si vytvářet vlastní řezy, a to napříč sekcemi, a spojnice, například tematické. Velmi časté bylo, že scenáristé*tky pojednávali*y o těžkém dospívání kvůli absentujícímu rodiči. V nejkrajnějších případech byl rodič, mnohdy otec, mrtvý, ale protagonist(k)a si to ne a ne přiznat, a tak se vyrovnat se ztrátou. Bylo tomu tak ve Valentině režisérky a scenáristky Ángeles Cruz, zasazené do autorčiny rodné domorodé komunity Oaxaca v jižním Mexiku, či v britském, ovšem do skotského surfařského prostředí umístěném Tichém burácení (Silent Roar, 2023) režiséra a scenáristy Johnna Barringtona. V obou případech celovečerně debutující režisér a režisérka, v obou případech otcovská figura zemřela utonutím – a v obou případech se voda ukáže nejen jako destruktivní, ale i očistný prvek. Ve Žraločích zubech, které si nesou prvenství za zcela animovanou postavu pod vodou v italském filmu, je pro změnu smrt rodiče postupně odkrývanou záhadou, spojenou s italskou Camorou. Zde oproti dvěma výše uvedeným styl převážně kontrastuje s vnitřním prožitkem protagonisty, protože atmosféra je letní, barevná paleta teplá, záběry jsou zalité sluncem. 

Ve všech zmíněných případech bylo na traumatizující zkušenost smrti rodiče, a tudíž předčasného dospívání, nazíráno optikou nedospělé ústřední postavy, která je konfrontována s nechápavým dospělým okolím. U tohoto typu děl je to běžný postup, ovšem méně obvyklé je provázání mentálních projekcí protagonist(k)y s národně a kulturně příznačným: ať to byly představy sebe jako superhrdinky ovládající přírodu ve Valentině či obdoba selkie(s), zjevující se v lidské podobě hrdinovi, ve vypravěčsky a motivicky přebujelém a rozbíhavém Tichém burácení. 

Pokud ve festivalových filmech nezemřela otcovská figura, absentovala pro změnu postava mateřská. „Hrdinka“ buď chtěla být s ní, až se nevědomky stávala odrazem jejích negativních jevů, jako tomu bylo v až (soft) exploatační a deziluzivní obžalobě selhávajících institucí (rodina, škola) a „autorit“ v bulharské Dyjádě (2023) režisérky a scenáristky Yany Titovy. Anebo hrdinka musela zastat roli matky v péči o chod domácnosti a mladší/ho sourozence, což platí jak pro belgicko-francouzské sociální drama o dospívání Když v domě pršelo (Il Pleut Dans La Maison) Palomy Sermon-–Daï, tak pro švédský Ráj v plamenech (Paradiset brinner, 2023) Miky Gustafsonové. 

I pro tuto trojici, stejně jako pro výše zmíněnou, bylo určující vztažení postav(y) k prostředí. Zatímco Valentina či Tiché burácení představovaly jinou reprezentaci míst (Mexiko, Skotsko), než bývá v audiovizi běžné, Dyjáda, pojatá jako série vykřičníků nad stavem země, potvrzovala stereotypy spojené s chudým a vzdělanostně zaostalým Bulharskem. Oproti tomu Když v domě pršelo pracuje s místem důmyslněji, méně okázale než dříve uvedené, i když mnohé je vyjádřeno prostřednictvím kompozic a trvání záběrů. Ústřední dvojice se v dlouhých záběrech často ztrácí, stává se marginální, což odpovídá jejich sociálnímu statusu. Nejvíce vypovídající je v hned několika recenzích zmiňovaný a vskutku nejpamětihodnější záběr postav ve vodě, držících se nad hladinou, zatímco jsou kontrastně obklopeny věcmi spojenými s vyšší třídou: jachtami, surfaři. 

Určitá stylizovanost, kontrastující nebo dotvářející autentičnost, je pro tento typ děl s dospívajícími postavami taktéž velmi častá. Ze strany tvůrců a tvůrkyň jde mnohdy o vědomé volby, jak se odlišovat od stávající často národní, avšak mezinárodně známější produkce. Ráj v plamenech může cinefilnímu publiku evokovat taktéž švédskou (ranou) tvorbu Lukase Moodyssona, pro užitý jazyk a jednání náctiletých postav i to, čemu jsou vystaveny. Ráj se od nich však odlišuje přístupem k vyprávění i tónem: odlehčeností a tím, že nevrší jednu mizérii za druhou. 

Podobně belgické Když v domě pršelo a italské Žraločí zuby pojednávají o těžkých věcech, jenže první se od například durdennovských sociálních dramat a druhý od tamních počinů s gangstery poslední cca dekády liší v preferenci teplé barevné palety a prosluněností záběrů. Obdobu toho nalézáme v Rudy Shony Auerbachové, kloubící estetiku sociálních dramat s melodramaty. Příběh, ve kterém protagonistce umře matka (a vedlejší postavě vychovávající babička, aby smrt mateřských figur nebylo málo), užívá autentizující ruční kamery a tlumených barev korespondujících s mentálním rozpoložením protagonistky (melancholicky modrá: feeling blue). V protikladu k tomu je ale jak do přítomné roviny zasahující výrazná minulost, zpředmětňovaná rudými šaty zesnulé matky, tak určitá naděje a štěstí spojené s potenciálně novým přítelem, s nímž se protagonistka nachází tu v poli plném rudého kvítí, tam zase na motorce za svitu slunce. 

Závěr: O dětech a mládeži

Předchozí řádky pouze načrtly jeden z několika možných přístupů, jak pojednat o dvou programových sekcích festivalu: Za horizontem dětství a Vavříny. Nabízí se i jiný řez, např. tematizace migrace. Skrz dřívější zkušenosti a jejich připomínání se vypovídá o současnosti, jako tomu bylo v kafkovsky absurdním a promyšlenými kompozicemi uchvacujícím norském Šťastném dnu Hishama Zamana; o migraci z Haiti poloviny sedmdesátých let do nepřívětivé Kanady vyprávějící Kanaval Henriho Parda; o útěku z Vietnamu do Kanady a o PTSD pojednávající Nový začátek Charlese-Oliviera Michauda, formálně nejpozoruhodnějším titulu festivalu. Anebo by se mohl klást důraz na problematiku identity ústřední postavy, střet mezi starým a novým. Tak, jako tomu bylo v tzv. crowd-pleaseru Hlasu srdce (Uproar) Hamishe Bennetta a Paula Middleditche, kde protagonista přijal své maorské kořeny; Internátu (Yurt) Nehira Tuny, vyhodnoceném porotou jako Nejlepší celovečerní film pro mládež, kde byla hlavní postava postavena před výběr mezi muslimskou vírou a sekularismem; či s toposem místa skvěle pracujícím, na zvukových efektech stavícím katarském Šamanovi (Sèr sèr salhi/City of Wind) Lkhagvadulam Purev-Ochirové, kde spiritualitu titulní postavy narušuje puberta v rozpuku. 

Ať se udělá řez jakýkoliv, jedna věc by po letošním před jubilejním ročníku měla být jasná. Navzdory mediálnímu obrazu, kdy je kladen důraz na známé osobnosti, a navzdory českému pojmenování „pro děti a mládež“ jsou tím nejlepším, co ZLIN FILM FEST nabízí, filmy o dětech a dospívajících, určené dospělému publiku. 

P. S. Z titulů, v nichž je postava traumatizována úmrtím blízké osoby, není ani jeden dostupný jinak, tzn. na nějakém nosiči nebo streamovací službě. Pouze Žraločí zuby by se správně nastavenou VPN mohly být přístupné na Amazon Prime, u některých dalších (například Tiché burácení) je šance v jejich zpřístupnění na streamovací službě MUBI. U některých, zejména těch oceněných na závěrečném večeru, je možné, že budou zakoupeny Českou televizí do vysílání.

foto: Obrázek z filmu Silent Roar (Tiché burácení)