tati, oni se budou koukat s nami

„Tati, oni se budou koukat s námi?“

10. 12. 2015

Do pražského hotelu Intercontinental se v listopadu sjeli – takřka nepozorovaně – kinaři, distributoři, prodejci, marketéři a všelijací další filmoví profesionálové, aby tak na malý okamžik udělali z matky měst středobod univerza evropského filmu. Poslední listopadový víkend Praha hostila putovní mezinárodní konferenci Europa Cinemas.

Mezi kinaři to jistě vřelo. Tito odvážní mužové a ženy si každoročně lámou hlavu s tím, jak bojovat s úbytkem diváků v kinech. Jak zvrátit trend podomního sledování seriálů. Trend desítek tisíc herních hodin, které táhnou nad evropskými kiny jako smogový mrak. Zkrátka jak zařídit to, aby mladý člověk do dvaceti let, což je cílová skupina, která odjakživa tvoří diváckou masu, pociťoval potřebu prožít si s kinem vlastní zkušenost. A tu pak naplňoval opakovaně. Celoživotně. Jak docílit toho, aby nedával přednost zcela jiným formám konzumování audiovizuálního obsahu? Není kino přežitek?  Není to v podstatě distribuční platforma, vyšlá z módy? Nepohltí celý prostor, který si ve svém životě od přirozenosti vymezujeme pro pohyblivé obrazy, virtuální realita, do jejíhož vývoje se na mezinárodním trhu investovalo v minulém roce bilion dolarů? Takové otázky se odpovědí dočkají možná v nadcházejících letech.

Jisté je jedno. Generace dětí, která se rodí do dnešního světa, může v procesu vnímání a hlavně přijímaní audiovizuálního obsahu postoupit do zcela nové dimenze. Ve skutečnosti se onoho bodu, od kterého není návratu, už dosáhlo. A realitě můžeme čelit dvěma způsoby.

Na jedné straně můžeme uvažovat nad tím, jak vytěžit z proměny lidského vnímaní, k níž dochází, maximum. Budeme tedy vyrábět aplikace, on-line hry, vskočíme do sociálních sítí, vytvoříme on-line distribuční platformu, investujeme do virtuální reality, zavedeme do škol didaktické softwary a hry. Zkrátka přistoupíme na nové paradigma a rezignujeme na fenomén klasického sdíleného diváctví. Na film Petra Sedláčka přijde do kina i jen čtyři tisíce lidí. Režisér lamentuje, že netočí filmy pro lidi. Nové vydání lehce nadprůměrně úspěšné počítačové hry se přitom mnohonásobně zaplatí ještě v předprodeji. Jak tomu chcete vzdorovat?

Můžeme se ale postavit za kino. Pokud jsme šílení, můžeme si myslet, že teprve kino jako takové ustavuje jedna ku jedné v sepjetí s promítaným snímkem autentický filmový zážitek. A Evropa se do takového boje pouští tím, že kromě podpory vývoje a výroby evropských filmů dotuje jejich uvádění. Evropské společenství investuje třeba právě do systémů automatické podpory kin, který reprezentuje Europa Cinemas.

Už dnes vidíme, že se z kin stávají vyprázdněné nádoby, hromosvody pro alternativní obsah. Není náhodou, že nejúspěšnějšími programy pražských artových kin jsou přímé přenosy z operních domů a virtuální prohlídky světových galerií. To je přitom pravděpodobně pouhý předvoj budoucích pořádků. Pražskou konferenci filmových profesionálů si můžeme představit jako pařížský summit o klimatických změnách: všichni tuší velký problém, který klepe na dveře. Všichni o něm vědí. Diskutují o něm. Analyzují ho. Dávají statistické predikce. A měli by přijímat opatření. Na jedné straně vah máme precedens snižování skleníkových emisí. Na druhé pak průmyslový rozvoj. A právě zábavní průmysl svým překotným digitálním vývojem tlačí na proměny prostředí, které od základu mění divácké návyky nových generací.

První silná generační vlna s výraznou herní zkušeností přichází na svět v 80. letech, a jsou to mladí lidé, kteří dospívali v letech devadesátých. Takový mladý člověk měl ve svém dětství přístup k herním konzolím, základní školu prošel s internetem po boku, ale přesto pro něj znamenala návštěva kina výraznou kulturní a hlavně socializační zkušenost. Můžeme si ale myslet, že děti narozené do 21. století se budou ztotožňovat s filmem a prostorem kina stejně jako my? Měl by to být automatický proces?

Jeden z hostů konference, Domenico La Porta, autor odborných publikací o diváckých návycích digitálního věku (1), přednesl na své hostující přednášce na pražské FAMU drobnou studii ze svého života. Domenico vzal svou dceru poprvé do kina, když jí bylo šest. Očekával, že jí tím odhalí něco krásného, předvede jí velký objev. Divácký prožitek holčičky byl ale podivuhodný. Když vešli do sálu, rozhlédla se po ostatních divácích, kteří už trůnili ve svých sedadlech: „Tati, oni se budou koukat s námi?“ Považovala za nepřirozené, že nemá „obrazovku“ sama pro sebe. Ještě než film začal, šestkrát si museli přesednout, protože jí nevyhovoval fakt, že nemá plátno přímo před sebou. Dokonale, jako by ho držela v ruce. Když se ji Domenico snažil nadchnout: „Podívej, tak velké plátno doma nemáme, co?“ Odpověděla mu, že když si dá tablet přímo před oči, tak je větší. Film začal. Holčička hodně pila, takže chtěla na záchod. Nechtěla se zvednout, protože film nešel zastavit. Nakonec se raději počůrala.

Domenicova pochmurná historka vypovídá o několika věcech. Totiž v okamžiku, kdy holčička poprvé poznala kino, byla její touha po obrazotvornosti naplno saturována zkušeností s tabletem, se kterým přicházela do kontaktu od útlého dětství. Uvědomme si jednu věc. V oboru audiovizuální edukace dětí se poměrně vehementně prosazují takové platformy a didaktické postupy, které spíše než aby učily děti chápat filmové umění a tvorbu, masivně využívají nových technologií. Aplikacemi počínaje a virtuální realitou konče. Důkazem toho byl i letošní ročník festival filmů pro děti a mládež Cinekid v Amsterdamu. Ambasadoři těchto forem poukazují na fakt, že nové technologie mohou velice intenzivně a přesně cílit na lidskou emocionalitu – a tím třeba i zefektivnit výukový proces. Pokročilé digitální technologie pravděpodobně zaplaví naše školy, stejně jako zbytek světa. Lidé budou díky nim lépe utrácet své peníze.

Filmová výchova má ale ve své podstatě zakódováno něco jiného. Jí by nemělo ani na půdě škol jít o prosazování digitálního čtení. Filmová výchova by totiž měla film představovat jako neoddělitelný od divácké zkušenosti v kině. Jako kužel dopadajícího světla. To vše nad hlavami diváků. Pro tuto platformu tvořily generace režisérů dvacátého století. Natáčely s vědomím proporcí ideálního plátna a sálu. Později se začalo rozlišovat: „to je film pro televizi, a to je film pro kino“. Taková praxe platila donedávna. Jaké sousloví užít pro situaci, kdy jsou filmy vyráběny tak, aby je bylo možné konzumovat na veškerých digitálních platformách od telefonu, přes tablet, počítač či chytrou televizi, kde je prostor kina pouze jednou z variant?

Paradigma se proměňuje postupně, ale jistě. Když se vrátíme o pár let nazpět, můžeme pozorovat, jak kolem nás prochází a loučí se filmová surovina, odchází z jeviště s trochou smutku bez grácie. Kinematografie je digitalizována. Přežila a funguje dále. Postupem času z kinosálů zmizí i samotný optický princip filmové projekce – dopadajícího světla. Filmový průmysl se totiž postupně připravuje na to, že plátna kin budou v brzké budoucnosti v podstatě obří displeje, které budou obraz „vyzařovat“ samy. Bude pak kino stále kinem? Co až naplno propukne a do veřejného prostoru vstoupí virtuální realita? Co zbude z touhy sledovat filmy společně v potemnělém sále?

To nevíme. Nemáme zatím k dispozici věšteckou kouli, anebo alespoň takový počítač, který by byl bezchybné predikce schopný. Do té doby se můžeme snažit zasazovat o to, aby naše děti potkal poněkud jiný divácký osud než Domenicovu dcerku. Třeba se nám podaří docílit toho, aby teenageři trávili první nesmělé schůzky v kině, a nikoliv korzováním po obchodních centrech.

Díky filmové výchově a na ní navazující práci s publikem se můžeme snažit povznést nad to, kam a kudy se orientuje zábavní průmysl. Nemusí nás to zajímat. Důležité je, aby mladí lidé poznali film a kino, stejně tak jako je potřeba je vést ke znalosti divadel a pravidelné četbě knih. Často slýchávám, že filmová výchova je v takovém specifickém uchopení přežitkem cinefilních šedesátých let. Tedy že je dnes zbytná, protože nereflektuje nové trendy a digitální formy. S tím nesouhlasím. Právě proto je filmová výchova potřeba více než kdy předtím. Průmysl totiž udělal krok vpřed. Chceme-li ale filmový prožitek zachovat pro další generace, podobně jako další umělecké formy, které byly vždy zdánlivě technologicky překonány (neztrácejíce však proto svůj vnitřní význam a smysl), pak musíme děti vést k filmovému uvažování. Jinak se proměníme v robotické konzumenty všudypřítomné virtuální reality.

Jiří Forejt

Poznámky:

1 Kupříkladu: „7 Deadly Sins of the Digital User“ – vychází v lednu 2016.