foto Jiří Forejt

Cinekid. Návrat do budoucnosti.

26. 10. 2015

29. ročník mezinárodního festivalu pro děti a mládež CINEKID

říjen 2015, Amsterdam

 

Dvacátého prvního října 2015 se ocitnou hrdinové ikonického Návratu do budoucnosti ve „městě zítřků“. Filmaři si v roce 1989 takové místo představovali vybavené létajícími vozy („Tam, kam míříme, žádné silnice nepotřebujeme“) a skateboardy. A létající prkna nejsou tím jediným, co autoři zvláštní optikou poměrně přesně předpověděli. Vládcem Ameriky je pokřivený magnát Bif, který až nápadně připomíná jednoho ze současných kandidátů na hlavu Bílého domu Donalda Trumpa. Ve veřejném prostoru útočí na prostého kolemjdoucího holografické reklamy. Virtuální realita je součástí běžného života.

Odtud vede oslí můstek právě k faktu, že přesně v tento čas probíhá i letošní ročník prestižního festivalu filmů pro dětské publikum a mládež – CINEKID. Revitalizovaný tovární komplex na okraji centra Amsterdamu se proměnil v platformu představující paletu inovativních přístupů pro využití audiovizuálních forem (pohyblivých obrazů) k edukaci dětí.  Ačkoliv je mottem letošního ročníku lakonické „Future is now“, s ledovým klidem bychom jej mohli překřtít na Návrat do budoucnosti. Podstata věci by zůstala nepozměněna.

Pokud bychom hledali pro tento svébytný festivalový počin přirovnání v českých zemích, zklamali bychom se. Zlínský festival sice svou diváckou početností Cinekid předčí, přesto se dle mého soudu Cinekid profiluje přesně do takové podoby, jíž maximalizuje dopad na své okolí. Kdybychom to přeci jen nechtěli vzdát, museli bychom si představit určitý koktejl zlínského festivalu, některé z přehlídek animovaných filmů jako Anifilm a okořenit jej určitou prostotou a přehledností, jaká je typická pro plzeňskou Animánii. Cinekid svým zaměřením velice přesně balancuje mezi dětmi samotnými (projekce Screeningclub), filmovými profesionály (Cinekid for Professionals) a sérií kreativních labů (MediaLab).

Je až dojemné, jak dobře působí, když si jsou organizátoři a dramaturgové vědomi správných proporcí. Cinekid neaspiruje na desetitísícovou návštěvnost, přesto ale vytváří dojem, že se festivalový prostor mezi továrními halami hemží dětmi, ale také filmovými a televizními producenty, tvůrci, experty na různé formy audiovizuální edukace, zástupci evropských institucí i filmových distributorů a vysílatelů. V rámci série workshopů a masterclasses jsou uváděny inovativní koncepty propojující audiovizi, virtuální realitu, robotiku, vědu – filmovou a mediální výchovu v jedno komplexní a obsáhlé téma.

Během celodenního semináře Media Literacy Seminar vyplynulo, že všechny tyto oblasti vstupují zkrátka v jeden společný kontext. Z úst Mattei Zacchetiho, zástupce jedné z expertních skupin Evropské komise Media Support Programmes, zaznělo, že pokoušet se ohraničit pojem Media Literacy je v podstatě marné. Ačkoliv bychom se o to měli neustále pokoušet. Zacchetti pak naznačuje tři pilíře, které tvoří: přístup (chápejme k médiu), kritická reflexe a tvůrčí kompetence (pro jeho kreativní využití). Zbývající panelisté jen potvrdili rozptyl přístupů, pro které se Cinekid stal ve svém devětadvacátém ročníku živnou půdou.

Někteří z nich reprezentovali „klasickou“ podobu filmové výchovy jako třeba Tine Van Dycke z vlámského projektu Lessons in the Dark. Tým tří Belgičanek je schopný spravovat rozsáhlou distribuční síť poskytující filmy a výukové materiály více než osmdesáti kinům a kulturním centrům po celé zemi. Tito regionální koordinátoři pak ve svém součtu činí impozantní desetiprocentní podíl na celkové roční návštěvnosti belgických kin.

Joost Vitdewilligen představil projekty společnosti TingWise, které se orientují na využití virtuální reality ve výukovém systému. Fin Santeri Koivosto uvedl fenomenální úspěch sofistikované edukativní počítačové hry MinecraftEdu, kterou využívá až sto miliónů lidí po celém světě. Tento odkojený hráč počítačových her z devadesátých let přinesl na pole školní výuky inovativní koncept využití herního procesu.

Jackpot nápadů pak rozbil melancholický Švéd Carl Barstad. Tento mladý inženýr a idealista ze Stockholmu razí renesanci anglického slovesa „to hack“. Hacking je dnes vnímáno pejorativně jako „obejití pravidel“ často s postranními úmysly. Původní význam slova, tak jak jej chápe Carl se svými lidmi, je ale poněkud vznešenější. Hack je v podstatě momentem, kdy se z pouhého konzumenta stává člověk schopný kreativního prožívání světa, jež ho obklopuje. Takový hacker zkrátka vezme stolní lampu (tedy produkt, který je určen pro konkrétní užití) a vytvoří si z ní třeba laternu magiku. Carl inicioval vznik Kids Hack Day, který se slaví více než ve dvou desítkách měst na pěti kontinentech. Děti (někdy i společně s rodiči) jsou interaktivním způsobem vtahováni do světa vědy, programování, ručních prací. Lisem této optiky pak vychází pozoruhodný produkt, na jehož vývoj získal tým Švédů podporu na Kickstarteru ve výši 72 tisíc dolarů. Quirkbot je zvláštní stvoření, které se prodává i v sadách pro školy. Jedná se v podstatě o tyčinkovou stavebnici, která se upevňuje kolem drobného designového tělíčka minirobota. Tento budík-stroj je možné naprogramovat k jednoduchému pohybu doprovázenému světelnými efekty. Díky tomuto geniálnímu počinu vznikají bytosti bizarních tvarů, rozehrávající podivné taneční smyčky.

Cinekid je laboratoří nápadů, místem odborných seminářů, ale hlavně nízkoprahovým festivalem pro děti s rodiči i uznávaným filmovým trhem zároveň. Součástí programu jsou projekce Screeningclub, které představují animované filmy, krátké filmy, televizní série, dokumenty, ale také byznys s formáty jako Producers One-To-One, nebo Junior Co-production Market. Domlouvají se zde nákupy licencí, ale také koprodukce nových filmů.

Za zvláštní pozornost pak stojí interaktivní prostor MediaLab. V rozlehlé tovární hale kurátoři Cinekidu vytvořili unikátní prostředí, ve kterém jsou děti konfrontovány s kreativním využitím médií. Od animačních technik po virtuální realitu oscilují v prostorách MediaLabu stovky dětí. K této nevšední panoramě bych snad připojil pouze povzdechnutí, že kurátoři ve futuristickém zaměření expozice často až příliš zcizují filmovou podstatu. MediaLab tak má blíže k jakémusi smyslovému lunaparku digitálních kuriozit.

Samostatnou kapitolou je pak prezentace distribuční platformy WRAP!, prostřednictvím které právě Cinekid inicioval vznik mezinárodního projektu, který byl podpořen programem Kreativní Evropa v okruhu filmové výchovy a práce s publikem. Platforma sdružuje distribuční nabídku vybraných filmů pro děti a mládež z několika zemí do společného katalogu. Ten je opatřen dabingy a překlady výukových i distribučních materiálů do jazyka země, která se z něj rozhodne čerpat. Ústředním tématem pracovní skupiny, která se na Cinekidu sešla, byla problematika studijních materiálů, kterými by se exploatované filmy opatřovaly.

Cinekid dokazuje sílu uměřenosti a přesnosti při vytváření specializovaného filmového festivalu, který se nepotřebuje zavděčit všem, který však dokáže otevřít dveře těm, kteří korzují po rozsáhlé úsečce mezi audiovizuálním sdělením a dětskou představivostí. Pokud si z toho můžeme odnést něco pro sebe – jako Češi, mohli bychom se snažit alespoň o to, aby se česká stopa na Cinekidu zapsala hlouběji než prostřednictvím plyšových figurek Krtečka a dvou nešiků z protivného seriálu A je to!.

Jiří Forejt

Kategorie článku