Karel Strachota

„Nemůžeme nereagovat na to, s čím jsou pedagogové konfrontováni“ (rozhovor s Karlem Strachotou)

24. 9. 2015

Karel Strachota (*1962) pracuje ve společnosti Člověk v tísni od roku 2001. Nejprve zde působil jako výkonný ředitel festivalu dokumentárních filmů o lidských právech Jeden svět. Založil a dosud vede vzdělávací program Jeden svět na školách, který nabízí školám dokumentární filmy a metodické materiály k výuce aktuálních společenských témat a novodobé historie. Inicioval vznik dalších aktivit tohoto programu, které se zaměřují na práci s mladými lidmi – Studentské filmové kluby, Kdo jiný? (podpora občanské angažovanosti mládeže), Studentské volby („volby nanečisto“ na středních školách), Mezinárodní škola dokumentárního filmu nebo cena Gratias Tibi (ocenění za občanskou aktivitu mladých lidí). Stál u zrodu projektu Příběhy bezpráví, který přináší do výuky dokumentární i hrané filmy o moderních československých dějinách, debaty s pamětníky, žákovské projekty Z místa, kde žijeme atd. Stojí také za kampaní Proti ztrátě paměti, která každoročně připomíná veřejnosti zločiny komunistického režimu. Autorsky, respektive spoluautorsky, se podílel na řadě publikací, audiovizuálních pořadů, metodických příruček a fotografických projektů. Je autorem scénářů a režisérem dokumentárních filmů České děti, 1989: Z deníku Ivany A. a U nás pomáhali taky.

Začnu asi obligátní otázkou – jak jste se dostal k projektu Jeden svět na školách?

Do společnosti Člověk v tísni jsem přišel v roce 2002, kdy jsem měl za sebou přibližně desetiletou zkušenost v IT byznysu a měl jsem pocit, že neziskový sektor je něco, kde bych se chtěl dál realizovat. V té době jsem už znal festival dokumentárních filmů Jeden svět a zdálo se mi, že to je velmi dobrý způsob, jak mladým lidem zprostředkovat témata, která jsou důležitá, zásadní. Začal jsem spolupracovat s tehdejším ředitelem Jednoho světa Igorem Blaževičem a asi od druhého nebo třetího ročníku festivalu jsme začali organizovat speciální dopolední projekce pro školy. Vedle promítání během festivalu jsme také začali filmy, hlavně dokumentární, nabízet pedagogům jako běžnou pomůcku pro vyučování. V tuto chvíli využívají naše audiovizuální pomůcky a didaktické materiály učitelé na tří tisících třech stech českých základních a středních škol.

Jak probíhalo oslovování škol? Reagovaly na vaši nabídku spíše s nedůvěrou, nebo ji uvítaly?

Byl jsem si vědom toho – a možná to souvisí s tím, že jsem se pohyboval ve světě obchodu –, že i tento produkt musíme umět dobře nabízet. Od začátku jsme věnovali obrovskou pozornost tomu, jak pedagogům vysvětlit a ukázat, že nejdou s dětmi do kina jen za zábavou. Když jsme rozšiřovali Jeden svět na školách mimo Prahu, měli jsme v každém kraji předem vytipovanou neziskovou organizaci, která fungovala jako regionální šiřitel naší myšlenky – jejím úkolem bylo oslovovat a navštěvovat školy. Nyní máme databázi šesti a půl tisíce učitelů, a to je pro nás úplně to nejcennější. Snažíme se dostat k pedagogům co nejblíž, protože každý ředitel vám řekne, že pozvání přijít někam na filmy dostávají každý týden. Před tím, než se koná festival v Praze, nabereme několik desítek dobrovolníků, kteří si rozdělí pražské školy, a ty osloví (zatelefonují tam, osobně je navštíví, ukáží učitelům naše materiály a zvou je do kina).

Zmínil jste čísla – tři tisíce tři sta škol, to je úspěch. Myslíte, že pomohlo i postavení organizace Člověk v tísni?

Ano, určitě v tom hraje roli veřejností dobře vnímaná značka Člověka v tísni. Ale také spousta dalších každodenních aktivit, kterými se snažíme přizvat pedagogy ke spolupráci. Je to také díky marketingu, inzerci. Jeden svět je výborná příležitost, jak pedagogy, které dostaneme do kina, přivést na to, aby využívali naše materiály pravidelně. Každý pedagog, který přijde do kina během festivalu (jako doprovod žáků jich přijde každoročně dva a půl tisíce), od nás dostane sadu materiálů, může si objednat zasílání pravidelných věstníků a má ještě spoustu dalších možností, jak se o nás může dozvědět.

Zaujalo mě, že se i samotní pedagogové podílejí na vytváření metodických materiálů.

Ano, je to tak. Víme, že jsou to pedagogové, kdo předstupuje s filmem, pracovními listy a dalšími materiály před své žáky. Tak je nechme, aby měli možnost říct, co jim nevyhovuje a co by se mělo upravit. Vedle toho máme expertní skupinu zkušených pedagogů, kteří jsou v procesu celou dobu – od výběru filmů až po závěrečné zpracování aktivit.

Jaké aktivity vlastně Jeden svět na školách zahrnuje?

Mluvíme tady o školství, o vzdělávání – nemůžeme nereagovat na to, co se zrovna od škol očekává nebo s čím jsou pedagogové konfrontováni. Například ve chvíli, kdy vstoupily v platnost rámcové vzdělávací programy a v nich se objevila průřezová témata, jsme viděli, že řada pedagogů úplně nevěděla, jak zadání naplnit. Tak jsme jim šli naproti. Vytvořili jsme konkrétní uchopitelnou metodiku, podloženou velmi žádanou sadou asi pětatřiceti filmů. Průřezová témata jsme zpracovali prostřednictvím dokumentárních filmů. Podobným způsobem vznikla na základě dotazníkových šetření sada Být v obraze, která se věnovala mediálnímu vzdělávání. Dotazníkových šetření děláme celkem dost. Díky nim jsme například zjistili, jak málo si mladí lidé věří, že mohou jako jednotlivci ovlivnit řešení některých problémů. V reakci na to vznikl náš projekt Kdo jiný?, jehož ambicí je vést mladé lidi ke společenské zodpovědnosti.

Zmínil jste rámcově vzdělávací programy. V roce 2010 vznikl obor filmová/audiovizuální výchova – co to pro vás znamenalo?

Docela často zaznívá, že Jeden svět na školách nemá s filmovou výchovou téměř nic společného. Podle mě to je přesně obráceně. Pokud by cílem filmové výchovy mělo být, aby byl, pokud možno, co největší počet žáků základních a středních škol vybavený základy filmové gramotnosti, pak nemáme jinou možnost, než ji dostat do povinné výuky. Vůbec si nedovedu představit, že by se v tuto chvíli mohl na školách objevit samostatný povinný předmět filmové vzdělávání. Je tedy třeba hledat jiné způsoby. A myslím, že to, co děláme, je způsob docela vhodný, protože filmy od nás, na které se žáci v hodinách dívají, nejsou pouhá edukativní videa, ale skutečně kvalitní světová dokumentární tvorba. Vydali jsme také sadu Základy dokumentárního filmu a vedeme pedagogy, kteří filmy do svých hodin vybírají na základě tématu, aby se s žáky bavili i o jejich formě. Zároveň podporujeme zakládání volnočasových filmových klubů na školách. V současné době fungují asi na padesáti školách. Jejich provozovatelé od nás mají k dispozici stovky filmů, promítají je svým spolužákům a kamarádům a pak se o nich baví. Ale zpět k vaší otázce. Bavili jsme se o průřezovém tématu mediální vzdělávání. Podle mě by to ale mělo být raději audiovizuální vzdělávání, kde by bylo přítomno něco z klasičtěji vnímaného filmového vzdělávání, například z historie filmu. Sami máme část sady Být v obraze věnovanou filmu – dali jsme tam nějaké ukázky, něco málo o filmové řeči, střihu a podobně. Záleží samozřejmě i na tom, do čeho se učitel rozhodne pustit, protože on sám, má-li umět téma představit, se v něm musí cítit být patřičně vzdělaný.

Důležitou otázkou je financování. Jak se vyvíjelo v průběhu let?

Za letošní a loňský rok zažíváme dramatický propad financování. Souvisí to určitě s krizí, která proběhla celosvětově. Došlo ke krácení českých dotačních programů, ze kterých jsme byli zvyklí projekty financovat. Zároveň Česká republika neměla připravené evropské dotační programy tak, aby se mohly vypsat výzvy, což platí doteď. Objem prostředků v jiných programech, o které se žádá venku, je také zmenšený a zároveň přibývá skutečně velmi tvrdá konkurence. Je běžné, že v rámci jednoho dotačního řízení uspěje něco mezi pěti až deseti procenty žadatelů. Pak je otázka, jestli ti, kdo o přerozdělování financí a tématech jednotlivých dotačních programů rozhodují, považují to, co nabízíme, za důležité. Naštěstí se zdá, že v České republice můžeme zúročit to, jak je vnímaná značka Člověk v tísni. Sledujeme nárůst soukromých firem i jednotlivců, kteří mají finanční prostředky a chtějí podporovat naše vzdělávací aktivity.

Co je pro vás nejobtížnější v porovnání se sektorem, ve kterém jste pracoval předtím?

Pro mě je dodnes těžké přijmout to, že skoro nemůžete plánovat. V byznysu se rozhodujete, co si můžete a nemůžete dovolit, podle toho, jak vám jde služba, kterou zrovna nabízíte. Máte to víc v ruce, než když jste stoprocentně závislá na zdrojích, které jsou státní. To se můžete snažit perfektně napsat grantovou žádost, oslovovat donátory, ale pokud se o výsledcích grantového řízení na ministerstvu školství dozvíte v březnu téhož roku, na který jste o peníze žádala, plánuje se opravdu špatně. Nemůžu také nezmínit, že stejně jako v komerčním světě i v neziskovém sektoru je široká škála kvality toho, co organizace nabízejí.

Co vám přinesly kontakty se zahraničím?

Spousta různých zahraničních subjektů, neziskovek, má podobné projekty, ale platí, že my jsme úplně jinde. Měřeno počtem zapojených škol, nabídkou filmů a rozsáhlou metodikou. Jeden příklad, IDFA – největší festival dokumentárních filmů na světě, také dělá školní projekce a má školní vzdělávací program. Na festival Jeden svět přijde v České republice dohromady nějakých sto deset tisíc lidí. Skoro polovina z toho jsou žáci a studenti. IDFA má přes dvě stě tisíc diváků na festivalu a žáků přijde pět tisíc. My máme materiály na webovém portálu, školy mají on-line k dispozici stovky filmů. Oni jsou třeba na desetině z těchto čísel. Říkám to spíš proto, že na jednu stranu cítíme, že by bylo fajn hledat nějakou další inspiraci, ale v tomto případě jsme ti, u kterých se lze inspirovat, spíše my. V rámci Jednoho světa jsme letos v březnu pořádali mezinárodní konferenci Film a vzdělávání. Pozvali jsme zástupce ze zmiňované IDFY a dalších nejrůznějších organizací, ale i jednotlivce, kteří se snaží dělat něco s filmem pro mladé. Když jsem například slyšel, jaké útrapy musí překonat chlapík, který se snaží v Barmě promítat filmy dětem, uvědomil jsem si, že v České republice vůbec nemáme důvod si stěžovat. V řadě jiných zemí je vše opravdu daleko těžší. Je třeba přesvědčovat různé autority, všechno si nechat schvalovat na všelijakých ministerstvech a samotná legislativa s tím spojená je kolikrát velmi komplikovaná. Jedincům, kteří toto dokážou, patří má úcta.

Jaké plány do budoucna v současné době máte a co pro vás představuje největší výzvu?

V současné době jsou veškeré naše materiály pro učitele dostupné on-line. Víme ale, že je mnoho pedagogů, kteří se bojí nových technologií. Představa, že je něco uloženo někde ve virtuálním prostoru a že si stáhnou film a další didaktiku na USB, a po dvou dnech to kvůli ochraně autorských práv nefunguje, je pro ně prostě hrozná. Snažíme se proto tyto pedagogy oslovit a udělat z nich aktivní uživatele webu, aby si mohli stahovat novinky. Druhá výzva je, že chceme víc dělat věci týkající se mediálního vzdělávání. A teď skutečně mluvím o tom, učit mladé lidi, aby kriticky hodnotili, co se na ně z různých stran valí. Mimo jiné to teď budeme ukazovat na různých věcech týkajících se ruské propagandy, protože si uvědomujeme, jak málo mladí lidé, a bohužel nejen oni, chápou, že ne vše, s čím se potkají v médiích a jinde, má reálný základ. Třetí výzvou je pro nás to, že bychom naši metodiku rádi nabízeli do zemí s nedemokratickými režimy, zemí ve válečných konfliktech nebo těch, které sužuje chudoba. Chtěli bychom tím přispět k rozvoji občanské společnosti a ukázat způsob, jak modernizovat výuku. Vidíme totiž, že to skutečně funguje. V Mongolsku například funguje rozsáhlá síť filmových klubů. A víte, jaký film je mezi mongolskými studenty a pedagogy nejpopulárnější? Katka od Heleny Třeštíkové. Mají tam totiž velký problém s drobnými závislostmi a pro jejich společnost je to opravdu jedno ze zásadních témat. Katka je pro ně výborný film, protože si jím mohou tento problém zprostředkovat.

Rozhovor s Karlem Strachotou vedla Marie Barešová.