Hoří

Eugen Liška: Zachrání film českou demokracii?

15. 7. 2015

Tak tu máme červenec. Skončil školní rok a začal festival v Karlových Varech. Nenapadlo by mne tyto dvě události dávat do souvislosti, kdybych zkraje tohoto roku nenavštívil mezinárodní konferenci „Filmová výchova ve 21. století“, kterou uspořádal Národní filmový archív (NFA).

Zatímco dnes už bývalý ministr školství rozdával v mateřských školkách stavebnice Merkur, aby podpořil svoji kampaň „rok technického vzdělávání“, sešlo se v pražském kině Ponrepo několik desítek pedagogů a vyprávěli o tom, co dětem napříč Evropou dává setkání s filmem a uměním obecně. Nic proti stavebnicím ve školkách, nepochybuji o tom, že technické vzdělávání v Česku potřebuje povzbudit. Jenže ono eufemisticky řečeno „povzbudit“ potřebuje celé české školství. A bohužel to vypadá, že na jakýsi životodárný impuls čeká i celá naše demokratická společnost. V téhle tristní situaci se filmová výchova nebo také výchova k audiovizuální gramotnosti může na první pohled jevit jako nadbytečný luxus. Záleží však na úhlu pohledu.

Jakkoliv byla vystoupení zahraničních lektorů na konferenci NFA velmi zajímavá, troufnu si tvrdit, že nejvíce inspirativním okamžikem bylo představení nové metodiky tuzemské filmové výchovy. Právě ta je totiž důvodem, kvůli kterému se vyplatí brát filmovou výchovu i ve světle chybějících pracovních míst u soustruhů vážně.

Zásadní bod nové koncepce, kterou připravují lektoři NFA, totiž tvoří odklon výuky od „o čem to bylo“ (tedy od klasické školometské otázky: „Co tím chtěl básník říci?“) k „o čem si myslím, že to bylo.“ Cílem tohoto přístupu je nikoliv studentům a žákům filmy „vysvětlovat“, nýbrž učit je uchopit vlastní zážitek ze setkání s uměleckým dílem a současně umět svůj názor vyjádřit tak, aby jejich projev jednak odpovídal tomu, co si oni sami myslí, a současně byl srozumitelný i ostatním.

Dá se předpokládat, že pokud se člověk naučí správně formulovat svůj názor, bude se v životě schopen lépe vyjadřovat. Někomu se tato dovednost může zdát příliš „soft“, ale já osobně jsem přesvědčen, že pro zdraví demokratické společnosti je schopnost interpretovat dění kolem nás a vést (veřejnou) debatu podstatně důležitější než počet plastových výlisků, které denně sjedou z výrobního pásu. Jedná se však o dovednost, kterou nás (stejně jako dovednosti manuálním) musí někdo naučit. A pokud se tomu lze naučit při sledování filmu, proč ne?!

Ostatně těžko můžeme přehlížet fakt, že žijeme ve stále víc audiovizuální kultuře. A tuto kulturu skrze internet, chytré telefony, ale třeba i reklamní obrazovky ve veřejném prostoru sdílíme všichni napříč generacemi a sociálními vrstvami. Audiovizuální gramotnost by měla patřit k naší výbavě stejně jako gramotnost literární (ale třeba také finanční). Filmové umění je navíc důležitou součástí naší dnešní kulturní identity. Umění obecně „atakuje“ svého příjemce, zmocňuje se jeho pozornosti a zcela přirozeně v něm generuje nějaký druh reakce. A také vyvolává potřebu tuto vnitřní reakci sdílet.

Lze se také domnívat, že rozšíření audio-vizuální výchovy do osnov škol (v současnosti je akreditována pouze jako nepovinný předmět) by také pomohlo provětrat „osvědčené“ metody, kterými se naše základní a střední školství zmocňuje literatury, výtvarného umění a humanitních disciplín obecně. Film navíc (zvlášť v dnešní době široce sdílených digitálních technologií) není disciplínou elitářskou – má tisíce různých podob a jeho publikum je rozmanité, takže filmovou výchovu lze na odpovídající úrovni vyučovat na jakémkoliv typu vzdělávacího zařízení – včetně mateřských školek a učilišť. A aby byl spokojen i pan exministr – film je svým způsobem velmi technická disciplína.

Že film skutečně může být užitečným nástrojem při výchově k demokracii, dokládá příklad Severního Irska. Audiovizuální výchova je zde povinnou součástí učebních osnov od přelomu století. Když jsem se zeptal iniciátora této reformy Bernarda McCloskeyho, jak se jim to podařilo, odpověděl, že jim přála komplikovaná doba: „Naše společnost prošla vyčerpávajícím obdobím vzájemné nenávisti. Pochopili jsme, že své děti musíme naučit vidět svět jinak.“

V Česku bomby (zatím) nevybuchují, ale že by mezi námi panovala nějaká velká pohoda, to se taky říct nedá. Žijeme v poměrně napjaté době latentní krize. Naše společnost se stále víc a víc polarizuje za bezradného přihlížení našich politických reprezentantů a bohužel často také za jejich aktivního přispění. Schopnost dobrat se vzájemné shody ve strategicky důležitých otázkách je prakticky nulová.

Nebo lze snad vysvětlit jinak, proč naše společnost nedokázala za poslední desetiletí vygenerovat životaschopné reformy školství, důchodů, zdravotnictví? Proč v Evropě místo aktivní role jen nerozhodně přešlapujeme? Proč dvacet pět let od Sametové revoluce hovoříme o „únavě“ z demokracie? A tak se nad rozdělanou stavebnicí Merkur ptejme sami sebe: Neměli bychom se v „roce techniky“ začít v první řadě učit tomu, jak se spolu domluvit?

Autor je filmový scénárista

Publikováno v Lidových novinách, 4. 7. 2015