Markéta Pastorová

„Tvorba, recepce i reflexe se musí prolínat“ (rozhovor s Markétou Pastorovou)

8. 6. 2015

Marie Barešová (MB): Já bych na úvod začala obecnou otázkou – jaká byla vaše pozice ve Výzkumném ústavu pedagogickém a jak byste popsala postupné prosazování filmové výchovy do vzdělávání?

Markéta Pastorová (MP): Výzkumný ústav pedagogický (od července 2011 Národní ústav pro vzdělávání) se vždy zabýval koncepcí vzdělávacích oborů a tvorbou závazných pedagogických dokumentů. Když jsem v roce 1996 do Výzkumného ústavu pedagogického nastoupila jako oborový didaktik výtvarné výchovy, byl už „kvas“ kolem potřebnosti nového pojetí pedagogických a kurikulárních dokumentů v plném proudu. Bylo to pochopitelné, neboť potřeba systémové proměny vzdělávání byla přirozeným důsledkem snah v předcházejících letech a souvisela i s tendencemi ve vzdělávání v rámci Evropské unie.

Významnou okolností pro budoucí vznik filmové/audiovizuální výchovy byla proměna konceptu uměleckých oborů jako oborů, které jsou pro poznání světa stejně důležité, jako například přírodní vědy. Shrnu-li to, tak klíčovým momentem byl vznik samostatné vzdělávací oblasti umění a kultura v kurikulárních dokumentech. Oblast umění a kultura vytvořila prostor pro mezioborové přesahy a „podtrhla“ důležitost vzdělávání ve všech oborech umění, tedy nejen ve výtvarném a hudebním oboru, ale i oboru divadelním/dramatickém, tanečním a pochopitelně byl zahrnut i film a audiovize.

MB: Zásadní tedy bylo rovnocenné postavení jednotlivých umění?

MP: Ono to mělo poměrně složitý vývoj. Teprve, když byla vzdělávací oblast umění a kultura přijata a ukotvena v kurikulu, a výtvarná a hudební výchova byly ustanoveny jako obory povinné (u dramatické výchovy se toto nezdařilo), bylo možné začít vysvětlovat, že těmito obory oblast nekončí, ale že jsou zde již zmíněné další dva. Pak bylo třeba začít přemýšlet o tom jakými procesuálními kroky zajistit, aby i taneční a pohybová a filmová/ audiovizuální výchova (o kterých se již vědělo, že se v různých podobách na školách učí), se mohly stát součástí dokumentů na státní úrovni.

MB: Co bylo potřeba udělat, aby se to celé uvedlo do procesu?

MP: Zcela zásadní věcí proto, aby se dalo udělat cokoliv nového, je najít si odborníky, se kterými si můžete o svých představách povídat a kteří vás v problematice zorientují a „nasměrují“ tak, aby bylo možné zahájit diskuzi s pedagogickou veřejností. Byla to šťastná náhoda, že jsem se při jednom pracovním jednání setkala s panem profesorem Janem Gogolou (bylo to kolem roku 2004) a rozhovory s ním mne utvrdily v tom, že je třeba pro filmovou/audiovizuální výchovu opravdu něco udělat. Také díky kontaktu s učiteli bylo zcela zřejmé, že film a audiovize je něco, po čem učitelé „sahají“, a že vzrůstá zcela přirozená potřeba tohoto oboru přímo z praxe. To byl silný argument a díky němu se tato problematika mohla začít řešit v rámci úkolů Výzkumného ústavu pedagogického. Prvním krokem bylo otevření diskuze na Metodickém portálu rvp.cz.

Velmi důležitá byla pro mne také spolupráce s panem profesorem Jirákem, který koncipoval pro rámcové vzdělávací programy mediální výchovu a který mně zprostředkoval setkání s tehdejším děkanem FAMU Michalem Bregantem. Jejich jmény jsem se mohla zaštítit při jednáních s dalšími osobnostmi a požádat je o příspěvky, podněty a inspiraci pro diskuzi o cílech a obsahu budoucí filmové/audiovizuální výchovy. Také nelze opominout časopis Film a doba a texty kolegů Jany Krátké a Patrika Vacka, kteří zprostředkovávali zkušenosti ze zahraniční. Byla to důležitá argumentační podpora.

Odborný metodický portál rvp.cz pro učitele (odkaz)

MB: Dokážete časově vymezit, jak dlouho tady ta víceméně veřejná diskuze probíhala?

MP: Diskuze probíhající už v prostředí metodického portálu se připravovala od roku 2006 a trvala dva roky. Současně s ní se začalo definovat zadání pro zpracování vzdělávacího obsahu externími odborníky. Posléze bylo vyhlášeno výběrové řízení, do kterého se přihlásily dva týmy.

MB: V čem se lišily jejich přístupy a podle čeho jste zvolili ten, kterým jste se nakonec rozhodli řídit?

MP: Jedním z nich byl okruh kolem Petra Bilíka z olomoucké univerzity a další kolem pana profesora Rudolfa Adlera z FAMU. Týmy měly do určité doby předložit teze koncepce budoucího vzdělávacího obsahu. Koncepce byly posouzeny v recenzním řízení čtyřmi recenzenty. Obě koncepce jsem vnímala jako velmi vyrovnané, ale vzhledem k pojetí ostatních oborů oblasti Umění a kultura, jako oborů tvůrčích a s důrazem na vlastní produkci žáků, vyhovovala více koncepce pana profesora Adlera.

Velmi zjednodušeně lze říci, že v této koncepci není tvorba vizuálního díla zařazována až po té, co žák získá určité zkušenosti s vnímáním filmového díla, znalosti z historiografie a filmografie, ale že se rovina produkce, recepce i kritické reflexe současně a navzájem prolíná. Děti mají mít příležitost k vlastní tvorbě, aniž by nejdříve musely být poučenými diváky. A navíc, pokud mají zkušenost alespoň se základy filmové skladby a zažijí si proces tvorby od nápadu až po jeho realizaci a prezentaci svého výstupu, budou mít vždy šanci „vidět víc“.

MB: Když se dostanu k praxi, jaké máte reakce od konkrétních pedagogů? Jak se k tomu vztahuje časová dotace?

MP: Samostatnou časovou dotaci filmová/audiovizuální výchova nemá, stejně tak ani taneční a pohybová a dramatická výchova. Rámcový učební plán, ze kterého školy vycházejí, poskytuje disponibilní hodiny. Přestože jich není mnoho, tak je lze využít k posílení hodinové dotace některých předmětů, kterými se školy profilují nebo které považují za důležité. Nemusí se však vždy jednat o samostatný vyučovací předmět, je možný i takový přístup, kdy obsah filmové/audiovizuální výchovy je částečně integrován do jiného vyučovacího předmětu. I při této částečné integraci by však měla být zachována koncepce oboru tak, jak je definována závaznými pedagogickými dokumenty. Možné je však využít i dalších organizačních forem jako je kurz, projektový den, apod.

MB: Myslíte, že ustanovení filmové a audiovizuální výchovy jako vzdělávacího oboru podpořil pedagogy v tom, aby se filmu více věnovali?

MP: To je hezká otázka, to bych se taky ráda dozvěděla (smích). Vždycky je dobré (vlastně je to nutné), když my, učitelé, máme „opěrné body“, které nám pomáhají k tomu, aby výuka byla vedena tak, že se jednotlivé znalosti, dovednosti, ale také postupně utvářené postoje a hodnoty „poskládají“ v celek, kterému se jednoduše říká POZNÁNÍ! Je však třeba si stále klást otázku, jestli cesta, jíž jdeme se svými žáky, k poznání skutečně vede. Jinak také můžeme všichni zabloudit a ztratit se uprostřed banalit. Je třeba mít dobrý základ a pak také odvahu a chuť s ním dále pracovat.

MB: Myslíte si, že by bylo prospěšné, aby se filmový a audiovizuální obor stal platnější součástí kurikula?

MP: Povinný obsah žáků není možné „nafukovat do nekonečna“ – učitelé musí někdy spát a žáci taky (smích). A pak je to také záležitost financí, protože každá výuka něco stojí. S mnoha kolegy se shodujeme v tom, že by pomohlo, kdyby filmová/audiovizuální výchova společně s dramatickou a taneční a pohybovou výchovou „nestály“ v dokumentech mimo oblast umění a kultura, díky níž vznikly a kam také svojí podstatou patří. To jsme ale stále na úrovni dokumentu. Pro kvalitu výuky je to sice „start“, ale zásadní je existence didaktiky oboru a z ní vycházejících metodických materiálů a pochopitelně systematické vzdělávání pedagogů!

Otázkou je, zda by určitým řešením bylo, kdyby studenti vysokých uměleckých škol, kteří jsou vybaveni expertními znalostmi daného uměleckého oboru, měli možnost doplnit si například v rámci modulu pedagogického minima pedagogické vzdělání. Velice důležité by bylo, aby existoval akreditovaný vysokoškolský program pro vzdělávání pedagogů. To by současně umožnilo, aby se ustanovila již zmíněná oborová didaktika filmové/audiovizuální výchovy.

MB: To pak spíš záleží, jak to uchopí konkrétní pedagogové v praxi, nakolik jsou flexibilní a tak dále.

MP: Určitě. Ale je tady stále „mezera“ právě v zatím neexistující didaktice a na ni nenavazující metodice. Koncepčně pojatá metodika (nikoliv jen shromážděné příklady dobré praxe) by pak měla být nabídkou výukových situací, měla by upozorňovat na jejich obsahovou podstatu, didakticky je komentovat. Také by měla upozorňovat na to, čeho je třeba se vyvarovat a nebát se pojmenovat nešvary a upozornit na lekce, ktoeré nikam nevedou. Ale to vše nevznikne hned, je to dlouhodobý proces a výsledky jsou tím pádem vidět až za dlouhou dobu, ale i díky tomu mohou k něčemu být. Myslím si, že portál Národního filmového archivu by mohl sehrát důležitou roli i v tom, aby se zde soustřeďovaly výstupy ze škol, které by mohly poskytnout důležitý přehled o tom, jak si obor v praxi „stojí“.

MB: Čeho vy byste jako instituce měli ještě dosáhnout?

MP: Naším úkolem už není zajišťovat kurzy pro učitele, ani to, abychom přesvědčovali vysoké školy, že je třeba akreditovat programy, které zajistí kvalitní přípravu budoucích učitelů. Naše práce se soustřeďuje na kurikulární dokumenty a na poskytování informací školám, jak si podle nich vytvářet školní vzdělávací programy. Pokud se na nás kdokoliv obrátí s dotazem, jak zapracovat filmovou/ audiovizuální výchovu do školního vzdělávacího programu, ráda poskytnu informace včetně toho, že mohu „nasměrovat“ učitele na další odborníky, programy, materiály. Toto jsou naše kompetence.

MB: Čím je podle Vás důležitý web filmvychova.cz, co byste zdůraznila pro jeho čtenáře?

MP: Těším se na to, že zde budou soustředěny informace včetně propojení na další instituce, na další metodické portály (rovněž na Metodický portál rvp.cz kde jsou také zveřejňovány informace k filmové/audiovizuální výchově) a na další důležité oborové zdroje. Pak si myslím, že je velice potřebné, aby kolem filmu a audiovize vznikla odborná komunita učitelů, a aby byly „podchyceny“ všechny školy, kde se něco děje. Důležitá jsou pochopitelně setkávání učitelů a to nejen mezi nimi navzájem, ale i s dalšími lidmi, kteří mají k oboru ze svého pohledu co říci. Vzájemná informovanost je věc zásadní a informace by neměly plynout jen od nás ven, ale také k nám, protože tím se obor a jeho význam „posiluje“. A pak je třeba nejen o učitelích vědět, ale také je oceňovat za to, že do toho jdou!

Děkuji za rozhovor!

Rozhovor byl autorizován dne 25. 7. 2015. Za uveřejnění předchozí, neautorizované verze rozhovoru se omlouváme.

Marie Barešová