Národní filmové muzeum může změnit způsob, jakým širší veřejnost uvažuje o kinematografii

4. 3. 2019

Národní filmové muzeum se dočkalo své třetí inkarnace. Po prodlouženém působení v paláci Chicago našel jeho tým nové prostory jen o pár kroků dál, mezi Jungmannovým náměstím a Františkánskou zahradou. Výstava je opět o něco bohatší, navíc s doposud nezaplněnými prostorami pro budoucí nápady.

Přenesena byla většina exponátů. Tedy především vlastnoručně vyrobené přístroje seznamující návštěvníky s cestou za rozpohybováním obrazu. Označení „muzeum“ by mohlo evokovat sbírku historických předmětů, na ty se však pořadatelé nesoustředí – sledují historii média jako takového. Technologické mezistupně a objevy nepředstavují pomocí dobových strojů ani jejich replik, ale za přispění originálních variant na ně. Nespornou výhodou tohoto přístupu je, že výstava může být plně interaktivní a většina exponátů čeká, až se jich návštěvník chopí a sám nechá obraz jejich prostřednictvím ožít. Jeho pozornost pak není směřována na konkrétní vystavovaný objekt, ale na jeho funkci, což by v případě historických předmětů či jejich kopií uzavřených za sklem nebylo se stejnou efektivitou možné.

Právě interaktivita je hlavní devizou muzea. Najde se tu sice pár sálů, kde nezbývá než si sednout a sledovat, co se děje na plátně, popřípadě nasadit sluchátka či VR set, podstatná část výstavy se ale neobejde bez obsluhy. Zootropy musíte roztočit buď manuálně, nebo pomocí volně přístupného ovládacího pultu. Promítačka má ruční kličku. Přibyla celá místnost věnovaná objevům Jana Enangelisty Purkyně, kde musí návštěvník systémem tlačítek uvést přístroje do pohybu. „Purkyně“ pak v přístupném telefonním sluchátku radí jak experimenty rozpohybovat a co z nich vyvodit. V části věnované avantgardě si může návštěvník nastavit systém světel a stínidel tak, aby vznikla jedinečná obrazová podívaná. V příslušné sekci si zas může na animátorském stole připravit vlastní snímek. Novinkou je zvukové studio, kde si lze vyrobit vlastní ruchy k připraveným videím.

Pilíře výstavy tvoří opět sekce věnované vzniku filmové projekce, animaci, avantgardě a budoucímu potenciálu. Maskotem zůstává hologram Alexandra Hemaly, komentující například slavnou Edisonem sponzorovanou popravu slona elektrickým proudem. Historie se setkává s přítomností. Ani v jednom případě nejde o důslednou historickou exkurzi, ale o představení jednoho ze způsobů, jímž může vzniknout filmový zážitek.

Když se řekne „film“, většině lidí se vybaví herecké hvězdy a jejich příběhy. Náročnější diváci pak možná vyjmenují slavné režiséry a jejich filmografie. Kinematografie je v očích veřejnosti především institucí poznávanou skrze nahlédnutí do procesů, jejichž prostřednictvím vznikají mainstreamová díla. Od muzea se pak očekává výstava rekvizit, kostýmů a fotografií celebrit. Popřípadě vyjmenování standardizovaných profesí. Pražské národní muzeum toto vše záměrně vynechává. Nezapře, že za ním stojí studenti filmové vědy, kteří se podle současného oborového diskurzu odvracejí od kanonických děl a směřují k popisování kontextu celého oboru.

Jejich pojetí především dává představě o kinematografii tvar. Snaží se rozbít mýtus, že film přišel na konci 19. století jako blesk z čistého nebe a lidé vyděšeně prchali před záběry přijíždějícího vlaku. Vysvětlují, že tehdy film nevznikl ani nebyl stanoven jeden pevný způsob, jak o něm správně uvažovat. Místo toho ho představují jako vyvrcholení dlouhého a vzrušujícího procesu plného technologických objevů a alternativ. Procesu, který se sice ustálil na určitém standardu, ale nikdy se nezastavil a postupně nabídl několik fascinujících variant a slepých uliček.

Na návštěvníka jsou kladeny celkem vysoké nároky, proto je vždy po ruce některý z pracovníků. Doprovod a profesionální komentář se zdají být pro plné docenění vystavených objektů zásadní, pořadatelé však věří opaku a doufají, že lze celkový kontext pochopit i bez průvodce – podle jejich pozorování se zdá, že záleží na osobních preferencí návštěvníků. Často si prý pomáhají různé generace podle toho, zda se daný exponát věnuje minulosti, nebo současnosti. Proto jsou příjemným zážitkem hlavně návštěvy rodičů s dětmi nebo prarodičů s vnoučaty, kteří si prostřednictvím muzea navzájem sdělí své zkušenosti a dělí se o svou intuici. Muzeum také navázalo bohatou spolupráci se školami, která byla kvůli stěhování přerušena, exkurze se však mají brzy vrátit.

Samotné jádro sdělení, tedy princip filmového obrazu, je nový pro většinu návštěvníků. Pokud se zdá banální například vysvětlovat proces filmové projekce, tedy fakt, že jsou na plátno v určité frekvenci promítány nehybné snímky, pro část návštěvníků napříč věkovými kategoriemi jde o nové zjištění. Při komunikaci s nimi došli pořadatelé k některým dalším zajímavým objevům: Věříme možná, že některé technologické principy jsou sdílené napříč celou společností, nicméně se ukazuje, že mladší ročníky už nechápou princip telefonního sluchátka a překvapivé množství z nich se nikdy nesetkalo s fotografickým pásem. Role filmového muzea se proto jeví o to důležitěji – ukazuje se, jak málo je veřejnost seznámená s tím, co ti obeznámenější považují za samozřejmost.

Kdybychom Národní filmové muzeum vytrhli z kontextu, mohli bychom k němu mít řadu výtek. Důraz kladený na vznik rozpohybovaného obrazu na úkor víceméně všeho ostatního by působil jako podivně selektivní. Při pohledu na to, jak je kinematografie v širší veřejností běžně reflektována, ale toto pojetí vyplní unikátním způsobem mezeru na trhu informací. U principů vyprávění, filmařských profesí a u historie významných děl a hnutí se lze obrátit na dostatek jiných zdrojů. Muzeum má proto potenciál představit filmový obor způsobem, jakým o něm málokdo uvažuje – skoro jako by se návštěvník nesetkával s nejkomerčnějším zábavním odvětvím, ale s něčím doposud nepoznaným, co může změnit způsob, jakým bude nadále vnímat celou sféru kinematografie.

Martin Svoboda