JUNIORFEST: Vzdělávat dobrými filmy

5. 12. 2018

Rozhovor s programovou ředitelkou JUNIORFESTU Barborou Kyas

Jak probíhá výběr filmů do soutěžních sekcí festivalu? Kolik festivalů v průběhu roku navštívíš?

Počet navštívených festivalů se každoročně mění, tudíž nemůžu říci, že intenzitou návštěv jiných festivalů se proměňuje skladba festivalu. Existuje však jeden důležitý, a to Berlinale, tedy spíše jeho platforma European Film Market, kterou navštěvuji každoročně a kde aktivně vyhledávám filmy pro naše cílové publikum – tedy děti a mládež. Což však neznamená, že po zbytek roku nesleduji ostatní festivaly. Porovnávám hlavně jejich programy a snažím se pro nás objevit nějaký nový kousek.

U výběru filmů do soutěžních sekcí jakožto programová ředitelka musím skloubit několik faktorů dohromady, tak aby celková soutěžní přehlídka nabídla zajímavý diskurz do trendů, který v aktuálním roce nabízejí filmy tohoto zaměření. Mimo kvalitu uvedených snímků zde také hraje roli premiérové uvedení, či naopak ocenění snímku na jiných festivalech. Je to takové balancování všemožných parametrů. Ale ráda bych připomněla, že festivalový dramaturg má vždy možnost vybírat pouze z toho, co se v aktuálním období natočí – tudíž kvalita také závisí na celkové produkci filmů pro děti a mládež.

V evropských filmech určených dětským a mladým divákům jsou často zpracovávána poměrně náročná témata: smrt, násilí v rodině, alkoholismus. Jak na takové látky reagují dětští festivaloví návštěvníci? Z běžné české distribuce na to nemusí být zvyklí. Motivujete pedagogy, aby po zhlédnutí filmu se studenty dále pracovali a povídali si o filmech?

Myslím, že bys byl překvapen, jak jednoduše a s určitou samozřejmostí děti snášejí z našeho pohledu „problematická“ témata. Jedním z faktorů může být nejen jejich bystrá a nezatížená vnímavost, ale také se může jednat o problémy, se kterými se v nějaké formě mohli již setkat. Avšak v programování takovýchto filmů pro náš festival je pro mě velmi důležitým rysem jejich celkové vyznění – buď tedy formou jasného ponaučení, či rozpoznatelné nadsázky. Většinou se nebojím reakce samotných dětí, které jsou velmi adaptabilní, ale jejich pedagogického dozoru…

Mým snem při organizování festivalu je nejen možnost práce s pedagogy, ale také vytváření pedagogických listů pro učitele k práci s jednotlivými filmy. Je to oblast, ve které cítím, že máme stále velké mezery. Tato spolupráce by totiž musela fungovat oboustranně. Určitým završením by mohla být následná distribuce vybraných snímků do škol po celé České republice. Ale v tomto ohledu jsme stále ještě na počátku…

Aktuálně se snažíme pedagogy upozorňovat na snímky, které řeší nějaká problematická témata, a motivujeme je, aby je nejen navštěvovali s žáky, ale také je využili jako možnost pro následující debatu – jak to pak následně funguje ve třídách, však nedokážu říct.

Na festivalu máme speciální sekci „Vzděláváme filmem aneb dokumentární film“, která vzniká ve spolupráci s Jitkou Lanšperkovou a v níž se snažíme učitelům nabízet české dokumentární snímky a organizovat diskuze s žáky po samotném promítání. Jelikož tento model velmi dobře funguje, máme tendenci jej v příštím ročníku rozšířit i na jiné „problematické“ filmy.

Na druhé straně se – obecně – objevují v těchto věkových kategoriích typy filmů, které bychom mohli označit jako kýče – na první pohled upoutají pozornost diváků, ale nenabízejí nic pod povrchem. Jak reagujete na uvádění tohoto typu filmů? Snažíte se balancovat mezi kultivací diváka a jeho očekáváními, anebo v dramaturgii přistupujete přes své osobní preference? Má dramaturg dětské přehlídky vychovávat – bavit – anebo hledat prostřední cestu?

Obecně téma kýče v dětském filmu lze jen těžko posoudit očima dospělého diváka. Myslím, že ačkoliv nám se mohou občas vyprávěcí modely těchto snímků zdát předvídané či moc naivní, přece jenom k nim přistupujeme již jako zkušenější diváci. Mým pravidlem je, že film, ať již s náročným tématem či bez něj, by měl mladého diváka zaujmout a zajisté i bavit. Z pohledu dospělého diváka může i „kýčovitý“ film mít naopak pro cílové publikum úplně jiné vyznění.

V každém takovémto filmu můžeme nalézt velmi důležitá témata jako kamarádství, vymanění se z područí utlačovaných, znovunalezení lásky s rodinou, vztah ke zvířatům či jen pouhé morální poselství. Všechna tato témata svým způsobem stále kultivují mladé diváky. Já osobně zastávám názor, že náš festival má vzdělávat děti či mládež dobrými filmy, ale pořád se snažím mít na paměti, že jej tvoříme hlavně pro ně – ne pro média, filmové odborníky či porotu.

Jak vnímáš ze své pozice festivalového dramaturga soudobou českou tvorbu pro děti a mládež ve srovnání se zahraničím? Máme šanci obstát v konkurenci? Rezonují naše filmy v zahraničí? Na Juniorfestu byly poměrně hojně zastoupeny filmy ze severských kinematografií. S tímto se asi české filmové prostředí může srovnávat stěží, že?

Je mi velmi líto, že v posledních letech česká kinematografie absolutně pozapomněla na tvorbu pro děti z reálného prostředí. Naše „dětská tvorba“ se omezila na tradiční pohádky a vzniklo pár animovaných snímků, ale nikdo nevytváří filmy s dětským příběhem. Neříkám, že bychom se měli vzdát českých pohádek, ale byla bych ráda, kdyby se scénáristé či dramaturgové zamysleli nad dětským světem a pokusili se inspirovat nejen severskými zeměmi.

Byly doby, kdy například Německo hledalo inspiraci v našem prostředí, avšak dnes v Německu vzniká ročně mnohem více filmů pro děti než u nás za posledních deset let. Na zahraničních dětských festivalech neuvidíme moc českých zástupců, jiné to je však na poli mládežnických kategorií, kde můžeme českou produkci alespoň v menším počtu zaznamenat.

Jiří Forejt