Filmové muzeum NaFilM: Nepřestávat se učit

15. 11. 2018

O možnostech filmové výchovy ve výstavní praxi

„Jak lze rozvíjet filmovou výchovu ve výstavní a muzejní praxi?“ Tato otázka byla přinejmenším implicitně přítomná ve společných aktivitách trojice studentů pražské filmové vědy od okamžiku, kdy se v Praze rozhodli otevřít interaktivní filmové muzeum NaFilM. Prototyp svého projektu představili Jakub Jiřiště, Terezie Křížkovská a Adéla Mrázová před třemi roky v Museu Montanelli, následně se přesunuli do Paláce Chicago a momentálně připravují třetí, již stálou expozici v Mozarteu v Jungmannově ulici. Právě v prostorách, které by od prosince měly nabízet unikátní kombinaci interaktivního muzea a vzdělávací instituce, jsem si s Terezií a Jakubem povídal o tom, jak lze návštěvníky hravou formou vzdělávat a vést k pochopení specifik filmového média.

 

Šli jste do projektu filmového muzea od začátku s tím, že s jeho pomocí budete návštěvníky také vzdělávat?

Terezie Křížkovská: Šlo o postupný vývoj. Na počátku, ještě během studií, bylo naše fanouškovství. Bavilo nás navštěvovat filmová muzea a přišlo nám zvláštní, že tady žádné není. Jako studentům filmové vědy nám v Česku chybělo muzeum věnované filmové historii. Postupně nám došlo, že ten problém sahá mnohem hlouběji, k základům vzdělávání.Dnes jsou děti už odmala obklopené audiovizuálními médii, ale o to rychleji si zvykají na pasivní přijímání obsahu. Na základní a často ani na střední škole není prostor učit se o tom, co je to film a jak k němu můžeme přistupovat. Proto jsme začali uvažovat i mimo fanouškovský rámec, o podobě takového filmového muzea, které nebude jen atrakcí pro turisty, ale bude bavit a zároveň vzdělávat.

Jakub Jiřiště: Začátky byly hodně intuitivní. Nedrželi jsme se žádných teoretických a metodických rámců. Projekt jsme vymýšleli na základě toho, co jsme ocenili nebo naopak postrádali v ostatních muzeích- baví nás, když se v expozici pracuje s atmosférou, hledají se netradiční tematické spoje a návštěvník má možnost si věci zkoušet a objevovat témata jinak než jen pozorováním exponátů a čtením popisků. Postupem času jsme expozici začali řešit koncepčně přes zastřešující témata a orámování, která napomáhá vést pozornost návštěvníka k novým významům.Na naší druhé výstavě jsme využili jako rámec téma pohybu, který dokázal velmi dobře propojit témata počátku pohyblivých obrazů, prvních filmů a filmové avantgardy, které spojovalo opojení dynamikou moderní éry, a animace – skutečného umění oživování pohybu.

Jaká konkrétní metodologická východiska jsou pro vás směrodatná?

JJ: Nedá se říci, že by nějaká metodická východiska udávala směr, jakým se při tvorbě expozice vydáváme. Stěžejní je pro nás bezprostřední interakce s návštěvníky a především školami přímo v „terénu“, která nás neustále posouvá k hledání nových edukačních řešení a jejíž podněty také uplatňujeme při navrhování vlastních exponátů. I kdybychom chtěli využívat koncepty z oblasti filmového muzejnictví a filmové výchovy, museli bychom se vůči nim spíše vymezovat. Použitelné metodické či teoretické texty o edukaci ve filmových muzeích téměř neexistují a klíčové studie o filmové výchově (hl. The Cinema Hypothesis od Alaina Bergaly) se spíše zabývají tím, jak učitel může díky pečlivé volbě filmů dlouhodobě formovat vkus i sociální kompetence žáků. To v prostředí expozice není možné a zkušenost s filmovým médiem v ní musí být postavena jinak.

Narazili jsme na radikální názory kurátorů (např. Alexander Horváth), že filmová expozice o samotném filmovém médiu nic neřekne a že daleko lepší způsob je promítat v kině staré filmy ve formě rekonstruující zážitek jejich prvních diváků. My se však snažíme zkušenost s médiem odlišnou od současné divácké zkušenosti v expozici vytvářet. S radikálními názory se ztotožňujeme jen v tom, že je nutné se neomezovat jen na muzeálie, artefakty a filmové projekce. Naopak se je snažíme nahrazovat nevšednějšími podněty, které muzeum může poskytnout návštěvníkovi, aby nebyl jen pasivním divákem a čtenářem popisků. V poslední době díky našemu metodickému výzkumu, který přináší hlavně možnost seznámit se se současnými trendy u kurátorů a muzejních pedagogů, už dokážeme náš přístup i zařadit. Vzhledem k tomu, že fungujeme jako kurátoři a edukátoři zároveň a neuvažujeme o obsahu expozice odděleně od jeho vzdělávacího a zážitkového přínosu pro návštěvníka, působíme na poli muzejního designu. Tuto teprve se rozvíjející oblast nyní se zájmem sledujeme právě díky obdobnému vnímání expozice jako organizace různorodých podnětů pro návštěvníka, které musí upoutat jeho pozornost a co nejefektivněji jej vést k aktivnímu procesu poznávání.

Inspirovali jste se v zahraničí také v jiných ohledech?

TK: Řada z filmových muzeí po světě zůstává na základní rovině – snaží se návštěvníky fascinovat světem filmu a nejdou dál. Mnoho filmových muzeí pracuje s vlastními sbírkami a proto hledají cestu, jak vystavit sbírkové předměty. Tím je určen způsob, jak s těmi exponáty pracují. Jen procházíte muzeem a díváte se. Vloni jsme ale navštívili muzeum ve Frankfurtu (Deutsches Filmmuseum), které je jiné. Ačkoli taky disponuje vlastními sbírkami, kurátoři se s nimi snaží pracovat odlišně, víc zapojovat návštěvníka a ukázat mu, jak jednotlivé vynálezy fungují. Vyrábějí vlastní repliky různých mechanických zařízení, které si návštěvníci můžou vyzkoušet, což se blíží tomu, jak o filmové výchově skrze filmové muzejnictví přemýšlíme i my.

JJ: Na frankfurtském muzeu je sympatické, že se snaží vytvářet koncepční prvky. Proces vzniku filmu například ukazují na několika částech daného procesu a stěžejní filmařské profese představují v zajímavé zkratce díky netradičním kombinacím exponátů i interaktivním stanovištím. Hodně zapojují multiprojekce, které vytvářejí vtipné a výstižné vazby, ukazující, jak se daná profese projevuje ve výsledném filmu. Filmové obrazy a ukázky zapojují tak, že to nejsou jen orámované artefakty, které nijak nekomunikují s ostatními objekty,ale dávají smysl dohromady a návštěvníka vedou k objevování nečekaných významů.

Daří se vám se zahraničními odborníky také navazovat spolupráci?

TK: Na začátku, když jsme si osahávali pole filmového muzejnictví, jsme dělali hlavně rešerše, na kterých jsme spolupracovali s partnery v Polsku, Německu a Velké Británii. Zabývali jsme se stavem filmové výchovy v jednotlivých zemích a možnostmi jejího rozvoje. V některých z těch zemí už navíc filmová muzea existují, takže jsme mohli zkoumat, jak fungují a jak jejich kurátoři přemýšlejí o své expozici v kontextu filmové výchovy. To byl odrazový můstek ke spolupráci na výstavách a dalších vzdělávacích programech, které v rámci společných projektů vyvíjíme. Se zahraničními odborníky se potkáváme také na konferencích, kde vznikají nové spolupráce. Na muzeologické konference nás zvou, abychom představili muzeum, které vzniklo neobvyklou cestou, a svůj přístup k tvorbě expozicí. V rámci mezioborového výzkumu se studenty historie a pedagogiky zabýváme tím, jak vystavovat moderní dějiny prostřednictvím dobové divácké zkušenosti, což je zase téma, které je předmětem zájmu na konferencích v oblasti filmu a vzdělávání.

Nejnověji se nám podařilo navázat spolupráci s německým filmovým muzeem DeutscheKinemathek, s nímž budeme připravovat jednu z částí stálé expozice. Je pro nás důležité se neustále učit a sledovat, že filmová výchova a filmové muzejnictví v každé zemi funguje trochu jinak, a proto je dobré neuzavírat se v tuzemském prostředí.

Dá se tedy říct, že se také snažíte návštěvníky muzea vést k pochopení myšlenkových principů, na nichž je kinematografie postavena?

JJ: Snažíme se navracet dnešního filmového konzumenta, jehož představa o filmu se utápí v moři digitálních obrazů, k podstatě kinematografie. Je pro nás důležité ukázat filmové médium v jeho proměnách a zároveň udržovat povědomí o jeho identitě, která je dnes stále obtížněji uchopitelná. Konkrétně na naší druhé výstavě v Paláci Chicago jsme směřovali k počátkům kinematografie, k tématu samotného pohybu jako základní podmínky existence filmu.

Bylo náročné vymyslet, jak tyto koncepty srozumitelně zprostředkovat návštěvníkům bez základních teoretických znalostí o filmu, zejména pak dětem?

TK: Přemýšlet o tom, jak budou instalace vnímat děti, je pro nás stěžejní. Uvědomujeme si, že poznávání se u dětí neobejde bez názornosti a jejich vlastní motivace, je potřeba je zaujmout. Proto si všechny exponáty vyrábíme sami tak, aby vybízely ke zvědavosti zkusit na ně sáhnout a přijít na to, jak fungují.O principech filmu se tak každý dozvídá díky vlastní zkušenosti. Historická témata propojujeme se současnými technologiemi, čímž nechceme jen jít naproti současné generaci, ale také ukázat, že spolu mají společného mnohem víc, než se na první pohled zdá.

Důležité je hravé pojetí a využívání interaktivních prvků. Interaktivita je teď v muzejnictví hodně populární, ale často svádí ktomu, využívat současné technologie samoúčelně – například zapojovat dotykové obrazovky, které ale jen nahrazují tištěné texty s obrázky. My se snažíme najít způsob, jak pomocí interakce s exponátem co nejjednodušeji osvětlit složité principy. Například jak funguje lidské oko, díky němuž za určitých podmínek vnímáme sérii statických obrázků jako kontinuální pohyb, tedy úplný základ kinematografie. Jde o proces, který je poměrně náročné vysvětlit na stránkách knihy. A proto jsme se snažili najít způsob, jak to názorně předvést. Zkombinovali jsme principy zootropu, jedné z klasických optických hraček, se stroboskopickým světlem a stínohrou, a tím vytvořili originální exponát, který dokázal propojit první experimenty se zrakem s principem promítačky.

Jaké jsou vaše zkušenosti s dětskými návštěvníky muzea?

TK: Reakce dětí známe z první ruky, protože školní skupiny k nám chodily téměř každý den více než rok. Trávily u nás celé dopoledne na speciálních komentovaných prohlídkách, které rozšiřovaly vzdělávací programy. Jen v Paláci Chicago proběhlo přes čtyři sta komentovaných prohlídek a dílen s dětmi od prvního stupně základní školy, přes středoškoláky až po vysokoškoláky a univerzitu třetího věku.

Mohli jsme tak sledovat, jak se proměňuje přístup jednotlivých generací. Nejtěžší bylo najít způsob, jak s nimi komunikovat na základě jejich věku a vědomostí. Jinak vysvětlujete principy gymnazistům a jinak dětem z prvního stupně základní školy. Jde o dost intuitivní záležitost a pořád se snažíme zdokonalovat a hledat další způsoby, jak prohlídku muzea udělat srozumitelnou pro každou generaci. Zároveň ve spolupráci s učiteli hledáme cesty, jak nejen doplňovat výuku o filmovou a mediální výchovu, ale zároveň, jak program v muzeu napojit na probíranou látku v různých předmětech – nejen ve výtvarce, ale třeba v literatuře, občanské výchově, fyzice nebo informatice.

Můžete blíž popsat vaši spolupráci se školami?

TK: Školám věnujeme všechna dopoledne. Ukázalo se, že je o typ programů, které nabízíme, opravdu velký zájem, protože tady nic podobného není. Učitelé si nás začali doporučovat napříč ročníky a chodit k nám s dětmi všeho věku. Skupin se začalo ozývat tolik, že jsme je museli ke konci výstavy v Paláci Chicago odmítat, prostě proto, že už se nám tam nevešly.

Jaká je zpětná vazba od učitelů, kteří muzeum navštívili?

TK: Naše programy jsou často součástí projektových dnů, kde učitelé dělají s žáky na konci hodnocení projektů, a díky tomu máme skvělou zpětnou vazbu. Zjišťujeme tak, co funguje a baví mladší generaci, od které nás dělí vlastně jen pár let, ale vnímat ten posun je zásadní.S učiteli zůstáváme v kontaktu, někteří z nich s třídami přicházejí opakovaně, a díky tomu můžeme sledovat, co si děti z první návštěvy skutečně odnesly.

Spousta učitelů hledá příležitosti, jak filmovou výchovu do výuky zapojit víc, ale možností, kde se dozvědět, jak na to, je pomálu. I proto jsme společně s Asociací českých filmových klubů vytvořiliIndustry program pro zájemce o filmovou výchovu z řad učitelů, lektorů nebo kinařů. Na prvním ročníku v rámci Letní filmové školy v Uherském Hradišti se letos prezentovaly různé přístupy k neformální filmové výchově a pozvání přijali také naši partneři, aby se podělili o svoje zkušenosti. Povedlo se nám propojit zahraniční odborníky s učiteli a lektory, kteří mají zájem s filmovou výchovou pracovat, a návštěvníky filmovky. Tím vznikla unikátní situace, která umožnila předávat know-how vedení dílen v praxi.

Zkuste si představit modelového návštěvníka vašeho muzea. Co by si z výstavy měl odnést? Čím by jej měla ideálně obohatit?

JJ: Hlavně by to mělo být poznání filmu, které se vymyká jeho běžnému vnímání a očekávání.Zajímají nás hraniční fenomény, které rozšiřují zkušenost s filmovým médiem. Nechceme jít jen cestou filmových ukázek a klasické filmové percepce, ale naopak klasickou diváckou situaci trochu postavit na hlavu. Snažíme se o rozšíření vnímání filmu, které se úplně neshoduje se zážitkem, jaký si divák běžně odnáší z kina. Jde nám o to upoutat zájem o film jako fenomén přesahující pouhý způsob trávení volného času tím, že se návštěvník setká s jeho netušenými a překvapivými podobami, různými způsoby uplatnění. Bezprostřední zážitky z instalací ho tak vedou k tomu, aby vnímal film jako komplexní médium napojené na proměny společnosti.

Na jaké atrakce se návštěvníci můžou těšit v Mozarteu?

TK: Budeme vycházet z témat předchozích výstav a posunujeme je dál. Zaměříme se na filmovou řeč, ukážeme technickou stránku filmu i filmové profese. Budou zde představeny experimenty se zrakem i první promítací přístroje. Návštěvníci si vyzkouší, jak funguje filmový střih nebo jak se dělají ruchy do filmu, a budou mít možnost sledovat, jak může zvuk proměnit vyznění scény. Jedna z částí bude věnována také animaci s ukázkami české autorské školy nebo meziválečné avantgardě, jejímž cílem bude pracovat s představivostí návštěvníků.

Snažíte se návštěvníky směřovat k tomu, aby znalosti získané v muzeu mohli uplatnit v mediálním rozhraní, s nimž se běžně setkávají?

TK: Rádi bychom ukázali paralelu mezi historií a současnými technologiemi. Stačí si vzít třeba jenom práci se zvukem. Dneska lze video natočené mobilem s kontaktním zvukem rovnou nahrát na YouTube. U nás si návštěvník uvědomí, že se zvukem se dá pracovat mnohem nápaditěji a dodávat videím nové významy, třeba právě pomocí ruchů. Opět chceme otevřít dílny, jejichž účastníci si budou moct ozvučit vlastní film,a díky tomu, že zvukové banky jsou volně dostupné i on-line, tak s nimi mohou pracovat i doma.Stejně tak ten střih. Dneska má spousta dětí zkušenosti s nějakou jednoduchou střihovou aplikací. Stříhat filmový pás nůžkami a lepit ho pomocí slepek je dnes už sci-fi, ale zároveň se jedná úplně o stejný princip, který pomáhá jednoduše pochopit střih v jeho základní podobě.

Expozice v Mozarteu sice teprve čeká na své otevření, přemýšlíte nicméně už nyní, kam dál byste chtěli projekt rozvést?

TK: V prvním roce je největší výzvou ustálit provoz. Je rozdíl v provozování dočasné výstavy v zapůjčených prostorech a v otevření muzea, a to i z finančního hlediska. Dále se chceme zaměřit na stálou expozici a průběžně ji doplňovat o další instalace a nejrůznější aparáty. Zároveň nové prostory nabízejí možnosti pro organizaci nejrůznějších doprovodných akcí, od prezentací a workshopů po filmové projekce. A budeme mít také část pro dočasné výstavy, na kterých bychom rádi spolupracovali s různými dalšími subjekty nebo partnery ze zahraničí.

JJ: Zároveň ale zpracováváme pro dočasné výstavy i vlastní témata. Momentálně se zabýváme uplatněním naší metodikyfilmové výchovy v muzejní praxi na příkladu československé kinematografie padesátých let ve spolupráci se studenty historie a pedagogiky. Zatím se jedná jen o koncept, ale by bylo fajn jej zrealizovat, ať už ve virtuální či fyzické podobě.

TK: Krom toho přemýšlíme, jak nejen dostat školy sem, ale taky jak naopak dostat část expozice do škol. Myslím, že by to do mohl být způsob, jak pomáhat vytvářet základy pro filmovou výchovu na českých školách.

Děkuji za rozhovor.

Vznikající filmové muzeum můžete podpořit na Hithitu.

Martin Šrajer