michal-pabis-orzeszyna

„Jsem podezřívavý vůči spojování filmové výchovy a cinefilie“

20. 10. 2017

Michał Pabiś-Orzeszyna působí jako pedagog Ústavu historie a teorie filmu (Zakład Historii i Teorii Filmu) na Institutu současné kultury Lodžské univerzity (Instytut Kultury Wspólczesnej, Uniwersytet Łódzki). Ve své odborné činnosti se zabývá archeologií médií a novou filmovou historií, polskou populární kulturou před rokem 1945 a výzkumem alternativních způsobů využití nových médií v pozdním období Polské lidové republiky. Přispívá do časopisů EKRANy a Kultura Popularna. Dlouhodobě se věnuje také různorodým aktivitám v oblasti filmové výchovy a aktuálně je vedoucím oddělení filmové výchovy v Národním centru filmové kultury (Narodowe Centrum Kultury Filmowej), které vzniká v nově budovaném kulturním klastru v centru Lodže. Tuto a další adaptace místních rozsáhlých průmyslových areálů lze vnímat mimo jiné jako jeden z příznaků toho, jak město tradičně orientované na textilní průmysl, jenž ovšem po roce 1989 podlehl postupné destrukci, úspěšně nachází nové směřování. Děje se tak díky snaze navázat na významný kulturní odkaz meziválečné avantgardní skupiny kolem Stanisława Strzemińského a Katarzyny Kobro i poválečnou tradici související s přítomností polské filmové školy a filmového studia Se-ma-for. Pro aktivity filmové výchovy může být takové ovzduší rovněž velkou výhodou.

 

Michałe, začněme obecnou otázkou. Co je to podle tebe filmová výchova?

Podle mě je filmová výchova podporou kritického postoje vůči filmovému průmyslu. Filmová výchova by tedy neměla být výchovou budoucích filmařů, alespoň ne výhradně. Také by se neměla omezovat na práci s publikem, protože hlavním účelem filmové výchovy by neměla být výchova budoucích konzumentů. Spíše by měla rozšiřovat kritické povědomí a podporovat aktivní postoj vůči filmovému průmyslu.

Jaká by tedy měla být cílová skupina?

Všichni. Protože všichni jsme obklopeni obrazy, všichni jsme obklopeni produkty filmového průmyslu a povědomí o pozadí těchto obrazů je nezbytné; ne pro konzumaci, ale pro vědomou participaci na této kultuře. Myslím, že v případě filmové výchovy bychom měli mít vždy na paměti, že o sobě musíme uvažovat jako o participantech, nikoli jako o konzumentech. A to je tedy to hlavní a je to důvod, proč bychom neměli uvažovat o filmové výchově jako o průpravě věnované pouze jedné sociální skupině nebo skupině definované věkem nebo čímkoli takovým. Nevychováváme budoucí konzumenty, ale podporujeme aktivní participaci.

Jak vnímáš současnou situaci filmové výchovy v Polsku?

Situace filmové výchovy v Polsku není špatná, myslím, že je spíše dobrá. Máme mnoho různých projektů a také dlouhou tradici, která spojuje filmovou výchovu s formálním vzděláváním. To má samozřejmě určité nevýhody, protože když musí filmová výchova hrát významnou roli v rámci systému formálního vzdělávání, je potřeba, aby do něj rozsahem zapadala. Takže to bývá docela náročné a někdy se cíle definované formálním vzděláváním a cíle definované filmovou výchovou neshodují. Ale nakonec je dobré, že filmová výchova má své místo i v rámci formálního vzdělávání. V Polsku existuje mnoho různých iniciativ, ale myslím, že zde stále zůstává dost prostoru pro takovou filmovou výchovu, která se více zaměřuje na, řekněme, kritickou participaci a aktivní přístup.

V čem spatřuješ největší problém filmové výchovy?

Za nejproblematičtější považuji, že filmová výchova bývá docela často zapojena do procesu rozvoje publika. Máme filmový průmysl a cílem filmového průmyslu je přesvědčit lidi ke konzumaci jeho produktů, což výchova, která podporuje lásku k filmu, nečiní tak zjevným. Nemyslím, že se to vylučuje zcela, ale když uvažujeme o jiných vzdělávacích projektech, například o mediální výchově nebo o mediální gramotnosti, je nám docela jasné, že nepodporují nová média, ale uvědomělé zacházení s nimi. A právě filmová výchova docela často sklouzává do pasti propagace lásky ke kinematografii. Rád bych viděl více iniciativ, které nejsou takto zaměřené nebo se tak moc neidentifikují se cinefilií. Jsem zkrátka trošku podezřívavý vůči spojování filmové výchovy a cinefilie.

Kde v Polsku funguje filmová výchova nejlépe? Je to ve školách, kinech nebo v rámci aktivit neziskových organizací?

Polsko je velká země s téměř čtyřiceti miliony občanů, takže zde působí mnoho různých iniciativ. Myslím si, že nejdůležitější iniciativy jsou ty, které se snaží ukazovat, jak funguje filmový průmysl. Tyto iniciativy spadají pod neziskové organizace a většina jejich aktivit probíhá během filmových festivalů. Pak jsou tu projekty malých společností, které například předvádějí, jak se dělá animovaný film. Když absolvuješ workshop stop-motion animace, naučíš se během něj, jak tato technika funguje. Zjistíš, že to není magie, ale technologie a uvědomíš si, že výroba filmu vyžaduje týmovou spolupráci. Myslím, že v rámci takových projektů lze dosáhnout různých cílů. Cílem číslo jedna je pochopit, že film není magie, ale práce lidí a techniky. Cílem číslo dvě je u takových projektů rozvoj práce v týmu. Řekněme, že filmová výchova tedy může podporovat i hodnoty, které nejsou těsně spojené s kinematografií, ale souvisí například se sociálním životem apod.

Mohl bys jmenovat některé úspěšné projekty filmové výchovy?

V Polsku? Určitě by to byly workshopy pořádané studiem Momakin v Lodži, ty jsou opravdu významné. Pak také festival Filmoteka szkolna (Školní filmotéka) ve Varšavě, v rámci nějž žáci základních a středních škol vytvářejí krátké filmy. Centralny Gabinet Edukacji Filmowej (Ústřední kabinet filmové výchovy) v Lodži pořádá mnoho aktivit souvisejících s formálním vzděláváním, ale každý rok organizují i něco jako filmové duely: žáci z různých škol přijedou do Lodže a vedou debaty na témata vybraných filmů. Musíme mít na paměti, že projekty, které jsem teď zmínil, jsou zaměřené spíše na děti. Existuje ale také mnoho iniciativ zaměřených na dospělé nebo seniory a ty jsou stejně tak důležité jako ty určené dětem.

Kdo jsou v Polsku učitelé filmové výchovy?

No, víš, to je možná problém, protože samozřejmě v Polsku máme pedagogy filmové výchovy a Centralny Gabinet Edukacji Filmowej dělá mnoho práce v oblasti vzdělávání pedagogů. Hlavně se zaměřuje na otázku, jak učit o filmu. Mnoho úsilí se vynakládá na podporu toho, jak využívat film během výuky. Samozřejmě je to vždy spojeno s problémem, který jsem už zmínil, že učitelé film využívají, jen když zapadá do osnov a je to nějak užitečné pro jejich práci. Takže to je trochu problematická věc.

Je možné na polských univerzitách studovat speciální studijní obor filmová výchova?

Právě teď začínáme na Lodžské univerzitě (Uniwersytet Łódzki) s takovou studijní specializací. Studovat začínáš filmová studia a posléze si vybíráš scenáristiku nebo podporu filmové kultury. A v studijním plánu podpory filmové kultury je docela významná složka spojená s filmovou výchovou. Takže něco takového zkoušíme na Lodžské univerzitě.

A mluvíme teď o filozofické fakultě?

Ne, mluvíme o Filologické fakultě (Wydział Filologiczny), kde máš obory jako anglická literatura, polská literatura, francouzská literatura, žurnalistika, filmová studia, nová média… Je to opravdu velká fakulta, má asi pět set pedagogů.

Jak dlouho se zajímáš o filmovou výchovu?

Tak to je docela složitá otázka, hodně práce kolem filmové výchovy dělám už asi deset let. Dokonce  jsem se svými kamarády rozjížděl filmový klub už na střední škole, na konci devadesátých let, takže něco takového dělám asi osmnáct let. Ale opravdu intenzivně a aktivně jsem se této oblasti začal věnovat asi před třemi lety. Ve Vratislavi jsem se zapojil do projektu, který se jmenuje Akademia kina światowego (Akademie světového filmu), a přednesl jsem v rámci něj řadu přednášek. A devět let vyučuji na univerzitě, takže to je také filmová výchova. Možná může být  pro někoho zajímavé, že společně s přáteli organizujeme také festival Kamera akcja (Kamera akce). Tento festival se zaměřuje na filmovou kritiku, už asi sedm let se zde snažíme propagovat, řekněme, jiný způsob filmové kritiky, který není závislý jen na čistě estetické analýze. Snažíme se rozšiřovat povědomí o ekonomickém a technologickém pozadí filmu. Naším hlavním cílem je rok co rok připomínat, že kinematografie je o týmové práci, která v sobě vždy zahrnuje zápas s technologiemi. Film tvoří dohromady ekonomika, technologie a kultura; a možná také autorská vize, ale to není to nejdůležitější, o čem psát nebo se bavit s přáteli. Lze mluvit o produkčním procesu, o tom, co se stalo na place, o distribuci… Není nutné bavit se jen o zápletce.

Na jakých aktivitách filmové výchovy participuješ v současné době?

V současné době pracuji jako vedoucí oddělení filmové výchovy pro Narodowe Centrum Kultury Filmowej (Národní centrum filmové kultury) v Lodži. Právě teď plánujeme mnoho velkých projektů spojených s novým vybavením prostor Národního centra filmové kultury. Pracujeme na vybavení televizního, filmového, zvukového i postprodukčního studia. Také zde vytváříme místo, kde budeme moci vést workshopy práce s filmovým pásem a s různými animačními technikami. Takže teď děláme spoustu byrokratické práce, abychom ty prostory mohli vybavit. Máme v plánu organizovat mnoho praktických workshopů, které nemají někoho naučit dovednosti využitelné přímo ve filmovém průmyslu, ale kde dotyčný spíše získá vědomosti o praktické stránce filmařiny. Jsem si absolutně jistý, že tyto kurzy budou mít úspěch; investiční proces běží a myslím, že naše vize a naše návrhy jsou, řekněme v prostředí střední Evropy, zcela unikátní. Takže jsem velmi rád, že mám příležitost se na celém projektu podílet. Budeme mít tři stálé expozice, ale kromě nich zde bude také příležitost například učit dějiny kinematografie s využitím počítačů pro postprodukci, přestříháváním filmů apod. Bude to spousta plodné zábavy.

Mluvil jsi také o Akademii světového filmu. Mohl bys tento projekt krátce představit?

To je projekt, který organizuje Stowarzyszenie Nowe Horyzonty (Sdružení Nové obzory), jedna z největších polských institucí zaměřených na filmovou výchovu a filmovou kulturu obecně. Po čtyři roky pořádali projekt nazvaný Akademie polského filmu (Akademia polskiego filmu), kde využívali formát vyvinutý v 70. letech slavnými polskými filmovými kritiky Zygmuntem Machwitzem, Andrzejem Wernerem a Rafałem Marszałkem. V zásadě to byl dlouhý čtyřletý kurz dějin světové kinematografie. Já jsem na tom participoval jako jeden z lektorů. A když kurz skončil, já a Małgorzata Kozubek z Vratislavi jsme připravili nový běh tohoto projektu. Klademe v něm důraz na trochu jiné věci, než tomu bylo v předchozím programu. Zahrnuli jsme mnoho témat  klíčových pro novou filmovou historii – takže se více zaměřujeme na ranou kinematografii, na ekonomickou a technologickou perspektivu. A funguje to docela dobře; studenti, kteří studují filmová studia nebo jinou specializaci na Vratislavské univerzitě (Uniwersytet Wrocławski), se účastní kurzu a dostávají za něj kredity a známky, které si mohou zahrnout do svého studijního plánu.

Koná se tento projekt  ve Vratislavi každoročně?

Letos už kurz začal a my ho nyní programujeme na dva roky, ne na čtyři. Po dvou letech bude možná uveden znovu, možná ne. Ale snad by ho mohla využít i další kina – sál je nezbytnou podmínkou pro jeho realizaci. Protože myšlenkou je, že máš projekci, před projekcí přednášku a po projekci diskuzi, takže je to, řekněme, takový balíček. Je to docela klasický formát, ale myslím, že je i dost zajímavý, protože máš možnost se nejen dívat na film, ale i o něm slyšet něco zajímavého.

Přesuňme se teď do Národního centra filmové kultury v Lodži, to je pro tvou činnost nejvýznamnější. Mohl bys popsat genezi tohoto působivého projektu?

Jak víš, na začátku to bylo docela složité, protože Národní centrum filmové kultury je situováno do staré elektrárny, která byla revitalizována za účelem umístění různých kulturních institucí. Nyní tam bude Centrum vědy a techniky, které má více než 20 000 m2, my máme další budovu o rozloze 20 000 m2 a třetí část celého komplexu, který se jmenuje EC1 Łódź – Miasto kultury (EC1 Lodž – Město kultury), tvoří Centrum komiksu a interaktivní narace. Takže řekněme, že máme tři přísady: vědu a techniku, komiksy a počítačové hry a filmovou kulturu. Původní záměr byl ale úplně jiný. Historie budovy je velmi komplikovaná, vznikl tu například spor mezi radnicí a festivalem Cameraimage, o kterém se dá najít mnoho článků i v angličtině. Ale nyní bude ještě v roce 2017 otevřeno Centrum vědy a techniky, na konci roku 2018 proběhne vernisáž naší stálé expozice a také se otevře Centrum komiksu. Na počátku projektu Národního centra filmové kultury stála myšlenka vytvořit v našem městě instituci napojenou na zdejší filmovou tradici, takovou instituci, která bude mít národní nebo i mezinárodní záběr. Protože, jak každý ví, Lodž má ohromnou filmovou tradici. Takže záměrem bylo ji trochu oživit.

Pojďme si tedy představit, že je leden roku 2019 a jsme v Centru filmové kultury…

Národním! (smích)

A jak tedy vypadá?

Máme tři stálé expozice – jedna je věnována archeologii médií, její nynější název je Mechaniczne oko (Mechanické oko), druhá dějinám polského filmu, ta se aktuálně nazývá Kino Polonia, a třetí se zaměřuje na produkční proces filmu a jmenuje se Materia kina (Materie filmu). Kromě těchto tří expozic máme také 800 m2 prostoru pro filmovou výchovu. Jak jsem už říkal: zvukové studio, televizní studio, filmové studio, postprodukční studio – všechna pro vzdělávací účely, také studio filmových efektů a green screen. Takže spoustu prostor, které mohou být využity pro účely moderní filmové výchovy. Máme tedy mnoho návštěvníků stálých expozic, nabízíme i dočasné výstavy… Děje se spousta věcí… Takže se potkejme na konci roku 2018! (smích) Ale ve skutečnosti s některými projekty filmové výchovy začínáme už během roku 2017.

Kdo by měli být vaši návštěvníci?

No, opět – každý! (smích) Vím, že je to docela klišé, ale je to pravda – takže každý. Samozřejmě by to měli být turisté, ale myslím si, že je velmi důležité, abychom o svých aktivitách uvažovali jako o něčem, co není oddělené od našeho umístění. Takže musíme vést dialog s dalšími filmovými institucemi v Lodži, ale také s lidmi, kteří tam žijí. Musíme neustále interagovat s tím, co nás obklopuje. Všechny instituce spojené se vzděláváním by měly pamatovat na tzv. sociální poslání, to je velmi důležitá věc.

Chcete se zaměřovat jen na návštěvníky Lodže a na její obyvatele, nebo chcete své programy vyvážet také do dalších částí Polska nebo i do zahraničí?

Jsme národní instituce, takže přirozeně máme ambici jít do zahraničí, jít přes hranice svého města i přes hranice své země. Musíme nějak kombinovat dvě perspektivy. Na jedné straně jsou tu dlouhodobé projekty zapojující místní publikum, musíme myslet na to, že působíme v určitém prostředí s určitými sociálními problémy atd. Ale na druhé straně máme také ambice formovat nebo definovat nový směr filmové výchovy.

A jak tedy vlastně chcete své programy exportovat za hranice?

No, nejjednodušším způsobem je vyvážet krátkodobé výstavy, které budeme připravovat. To je, řekněme, nejjednodušší a nejpřirozenější aktivita. Dále plánujeme psát vzdělávací programy, které mohou být užitečné nejen pro nás, ale i pro pedagogy filmové výchovy, kteří pracují na jiných místech. Jsem přesvědčený, že náš projekt je zcela jedinečný a opovažujeme se domnívat, že může nabídnout unikátní perspektivu vůči filmové výchově v celopolském měřítku. Takže jako Akademia kina światowego (Akademie světového filmu) nebo Akademia polskiego filmu (Akademie polského filmu) můžeme i mimo své město podporovat takové programy, jako je například výuka dějin polského filmu nejen skrze interpretace jednotlivých snímků, ale i prací s filmovým materiálem: jeho přestříháváním, přidáváním nových prvků v postprodukci – obecně vytvářením vizuálních esejů z historického materiálu. Víme, že nic takového se momentálně v Polsku neodehrává.

Mluvil jsi už o spolupráci s dalšími institucemi v Lodži. S kterými z nich tedy spolupracujete? Je to filmová škola, univerzita?

Pracuji na univerzitě, takže samozřejmě spolupracujeme s ní. Máme radu Národního centra filmové kultury, ve které jsou tři profesoři filmové školy, takže spolupráce probíhá i s touto institucí. Aktuálně pracujeme na projektu z oblasti animovaného filmu se zmíněným studiem Momakin. Plánujeme také mnoho projektů s Národní filmotékou (Filmoteka Narodowa), ústřední varšavskou institucí, se sdružením Nowe horyzonty edukacji filmowej (Nové obzory filmové výchovy)… Vím, že je to možná zase klišé, ale jsme opravdu otevřeni spolupráci s každým.

A jak by mohla vypadat spolupráce s ostatními dvěma institucemi uvnitř EC1?

Vzhledem k tomu, že uvažujeme o filmové výchově z technologické perspektivy, je spolupráce s Centrem vědy a techniky velmi přirozená – všechny záležitosti spojené s optickými hračkami, se světlem, s vědomostmi, to vše je možná i trochu technické. Stejně tak je tomu s komiksem a interaktivní narací. Uvědomujeme si, že současná situace, v jaké se nachází kinematografie, je velmi ovlivněna multimediálními konglomeráty, takže naším záměrem je i v rámci našich vzdělávacích projektů podtrhnout tuto perspektivu, řekněme, mediální konvergence. Plánujeme uspořádat například workshopy kreslení storyboardu, což je právě bod, ve kterém se naše zájmy kříží se zájmy Centra komiksu.

Co si myslíš, že můžete nabídnout ostatním institucím ze zahraničí?

Ze zahraničí? (smích)

Ano, něco jako zlatý hřeb vašich aktivit.

No, myslím si, že naše pozice je unikátní tím, že pocházíme z Lodže, z města skutečně zakořeněného ve filmové kultuře. Dýcháme zde vzduch filmové kultury, protože všude máme instituce spojené s filmovou kulturou – filmovou školu, filmová studia na univerzitě, zvukové studio, studio vzdělávacího filmu (Wytwórnia Filmów Oświatowych). Takže co, myslím, můžeme vyvážet, je, že skutečně víme, jak žít ve filmové kultuře.

Matěj Forejt

foto: www.nckf.pl