lipovska_alexandra_foto

Chceme lidem nabídnout zárodek zájmu o film

26. 4. 2017

Alexandra Lipovská absolventka filmové vědy na katedře filmových studií FF UK a výkonná ředitelka Free Cinema. V letech 2013–2016 pracovala v oddělení filmové výchovy v Národním filmovém archivu. Působila jako dramaturgyně, lektorka, spoluzakladatelka a koordinátorka projektů Free Cinema Pofiv o.p.s. Od roku 2017 je ředitelkou společnosti. Externě spolupracuje s mnoha filmovými festivaly, příležitostně publikuje. Od listopadu 2016 se podílí na realizaci výzkumu FF UK, který mapuje rozšířenost filmové/audiovizuální výchovy na českých školách. Na produkční a dramaturgické pozici spolupracuje s Asociací českých filmových klubů na projektech CinEd a Projekt 100.

 

Kde jsou počátky Free Cinema?

Před pěti šesti lety jsme uspořádali takovou přátelskou grilovačku u nás na chatě v Klukách u Písku. Na jednom místě se setkali lidé z FAMU a pražské filmové vědy a dalších několik kamarádů, kteří stáli mimo filmové školy. Byla to skupina lidí, která spolu do té doby spolupracovala třeba na krátkých filmech. V úvodu té věci stála myšlenka pomáhat i lidem mimo filmové školy s produkcí krátkých filmů. Snili jsme i o vlastním prostoru a distribuci. To jsou všechno věci, ke kterým se postupně dostáváme po letech práce…

Jak jsi se k filmové výchově dostala ty?

Na začátku jsem chtěla jako bakalářku napsat osnovu pro učitele středních škol o tom, jak vyučovat filmovou výchovu. Neprošlo mi to, protože se jedná o příliš praktické téma a já studovala filmovou vědu (FF UK, pozn. red.), ne FAMU. Tak jsem to trochu obešla a pojala práci teoretičtěji a nazvala ji Soudobé snahy o začlenění filmové audiovizuální výchovy do školských vzdělávacích osnov.

Takže na počátku je tvá bakalářská práce?

Nápad na založení Free Cinema napadl mě, Jiřího Forejta a Jakuba Pinkavu. Kluci se v té době hlásili na navazující magisterské studium na FAMU. Myšlenka se rozpracovala právě v rámci jejich studia. Kluci vytvořili půdorys pilotního celoročního kurzu Jak stvořit film?, na který tehdy dostali dokonce výzkumný grant. Oba studovali produkci, takže se soustředili na to, jak pomoci „nezasvěceným“ v tvorbě kvalitních krátkých filmů. Nicméně projekt postupně rostl, a když kluci dokončovali FAMU, rozhodli jsme se dát Free Cinema vlastní právní subjektivitu. Zakládajícími členy jsou například Tereza Czesany Dvořáková, Marta Lamperová, tehdejší vedoucí katedry produkce na FAMU.

Kluci poměrně s úspěchem odpromovali. O rok později mě oslovila Tereza Czesany Dvořáková, jestli bych se nechtěla starat o Ponrepo dětem v kině Ponrepo při Národním filmovém archivu (dále NFA, pozn. red.). Jiří v archivu v té době pracoval v obchodním oddělení, kde se staral o distribuci. Vedle své běžné práce rozpracoval onen celoroční kurz Jak stvořit film? a doplnil k němu teoretickou část Jak vidět film?, kterou přenesl do Ponrepa. Stalo se tedy, že Free Cinema začalo naším prostřednictvím zajišťovat pro archiv jejich filmověvýchovné programy. Přibližně po dvou letech se nám díky této energii podařilo iniciovat založení oddělení filmové výchovy přímo v NFA.

Proč tato spolupráce skončila?

Pro grantové komise jsme byli z poměrně pochopitelných důvodů nečitelní. Neustále zněl argument, proč by nám měly dávat peníze, když archiv má filmovou výchovu ve zřizovací listině, takže by na to měl přispívat ze svého vlastního rozpočtu. Těžko se vysvětlovala ta anabáze a fakt, že vlastně všechna ta práce byla iniciována naší aktivitou „zespoda“. Tak trochu navzdory okolnostem. To je jeden z důvodů. Druhým důvodem byl fakt, že Tereza Czesany Dvořáková z NFA odešla. Ovšem spolupráce NFA a Free Cinema byla dost těsná, takže jsme v rámci NFA pracovali (společně s Jiřím Forejtem, pozn. red.) ještě půl roku.

Teď od ledna 2017 sídlíme v Libni. Vytvořili jsme vlastní web a pokračujeme v aktivitách, které jsme dělali už čtyři pět let.

Mohla bys stručně popsat vaše aktivity?

Nejjednodušší je podívat se na web (Freecinema.cz, pozn. red.), ale stručně: Máme akce pro veřejnost, školy, filmové profesionály a pro kina a festivaly. Pro veřejnost jsou buď celoroční kurzy, nebo kurzy nárazové. Ty celoroční jsou již zmíněné Jak stvořit film?, který má za cíl naučit zájemce vytvořit vlastní film, a Jak vidět film?, jehož cílem je dostat do obecného povědomí filmovou historii – teoretická část se stále odehrává v Ponrepu a praktická na FAMU. Dramaturgem projektu je Jirka Forejt, a protože už funguje čtvrtý rok, je dramaturgie vypiplaná. Jedeme chronologicky a tématy jsou třeba němý film, experimentální film, italský film. Přednáší pedagogové z FAMU a katedry filmových studií (především Martin Čihák). Počet účastníků semináře se pohybuje mezi sedmdesáti až devadesáti zájemci, což nám přijde jako úspěch.

Nově nyní rozjíždíme sérii fotokurzů pro malé i velké a cyklus dílen v černé kuchyni pro milovníky filmové matérie.

Free Cinema často operuje s pojmem filmová výchova. V roce 2010 umožnilo Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy zahrnout do školních vzdělávacích plánů předmět, který můžeme nazývat filmová výchova…

Ano, to ti řeknu naprosto přesně. Jedná se o nepovinně volitelný předmět „filmová a audiovizuální výchova“ zařazený do rámcově vzdělávacích programů (RVP). Autory jeho koncepce jsou Rudolf Adler a Jarmila Šlaisová. Ale podle této koncepce se nejspíš vůbec nikde neučí, protože je to primárně zaměřené na praxi. A jsme u toho. Školy nemají pedagogy, techniku, nemají know-how, proto si to dělají po svém a mnohdy ne tak, jak bychom si představovali. Společně s Terezou Czesany Dvořákovou a dalšími pracujeme při katedře filmových studií na výzkumu pro ministerstvo kultury, tématem je úroveň filmové výchovy na základních školách a gymnáziích. Výsledky by měly být zveřejněny v květnu, ale už nyní si myslím, že tak, jak je pojem filmová výchova nadefinovaný, tak se v podstatě nikde neučí.

Má Free Cinema šanci do této situace nějak zasahovat?

Free Cinema je součástí neformálního vzdělávání. Jsme obecně prospěšná společnost (o.p.s.) a nemáme na to ty páky, ale snažíme se to nějakým způsobem prolomit. Předtím chodili žáci a studenti do Ponrepa, teď nás školy přímo zvou. Pořádáme na nich projektové dny a praktické workshopy. Ale jde to docela ztuha.

Funkční filmovou výchovu si neumím úplně představit bez kurzů pro pedagogy. Existuje nějaká nabídka z vaší strany? A je případně o kurzy zájem?

Free Cinema nikdy kurzy pro pedagogy nedělala, ty byly vždy akreditované pod NFA. Tento typ vzdělávání probíhal především před dvěma roky a byl o něj veliký zájem. S tím, že kurzy se konaly jednou za čtrnáct dní v pátek a jednalo se o celodenní blok pro cca 30–40 pedagogů. My za sebe rozvíjíme semináře pro profesionály Jak uvést film (dětem)?, které cílí na dramaturgy kin, studenty filmových oborů, ale také pedagogy. Tematizujeme možnosti, jak dostat filmovou výchovu do programu kin.

Fungují tyto kurzy dodnes?

Koncept jsme chtěli zopakovat, ale už chyběl ten ohlas. Nakonec jsme uskutečnili víkendový seminář, který jsem produkčně zajišťovala, a myslím si, že NFA plánuje realizovat další podobné semináře.

Když mluvíme o filmové výchově, napadá mne, že je zajímavé, jak se neustále opakují tatáž jména…

Jistě. Je třeba si uvědomit, že lidí, kteří filmové vzdělávání dělají a které zajímá, je strašně málo. A tak si instituce tyto lidi navzájem „půjčují“. Například já dělám studii pro katedru filmových studií, zároveň pracuji pro CinEd a od března bych měla dělat pro AČFK (Asociace českých filmových klubů, pozn. red.) v rámci Projektu 100 nějaké věci také v kontextu filmové výchovy. Filmové vzdělávání je velmi specifický a vyprofilovaný obor.

A nevzniká z toho trochu zmatek? Ví vůbec pedagogové, kam se obrátit?

Jako rozcestník by měl fungovat portál Filmvýchova.cz, který by měl být na pedagogy cílený. Je pravdou, že organizací věnujících se filmové výchově je hodně, ale každá dělá trochu něco jiného.

Napadá mne další problém. Když jsi mluvila o číslech, přesahuje počet účastníků pedagogických kurzů vůbec region Prahy? Pokud je audiovizuální výuka brána jako součást RVP, tak by se mělo pokrýt celé středoškolské a základní vzdělávání. Škol je obrovské množství a pedagogů, kteří by se tomu měli věnovat, je ještě násobně víc. A ve chvíli, kdy i semináře, které jsou naplněné, vzdělávají čtyřicet lidí, tak to musí být absolutně nedostatečné, ne?

Pravdou je, že pedagogové, kteří kurzy absolvovali, byli často dojíždějící. Ze západu Čech, z Brna, Ostravy. Ale je fakt, že se zájem koncentruje kolem větších měst. A pravdou je, že chybí něco intenzivního, dlouhodobého. Ale v tomto ohledu by podle mě měl impulz vyjít od MŠMT. Paradoxně třeba my jako instituce neformálního vzdělávání nemáme ani šanci v tomto ohledu něco dělat, protože nemáme nárok na financování od ministerstva.

Možná to bude znít trochu hloupě, ale co je tedy cílem Free Cinema? Je zřejmé, že ve vašich silách není položit základ systematickému filmovému vzdělávání, a ostatně by to ani neměla být vaše starost, ale starost státu.

Odpovím také hloupě. Učíme lásce k filmu. Free Cinema se zaměřuje na filmové počátky, filmové suroviny a materiály a na to, že neexistuje jen digitální směr a techniky. Máme třeba kurzy zaměřené na cameru obscuru, což je totálně punková záležitost. Vyrobíš si vlastní cameru obscuru a na FAMU si ji pak můžeš vyvolávat. Stejně tak punkový je film v černé kuchyni, natočíš si něco na šestnáctku, osmičku a pak hledáš alternativní způsoby, jak to doma vyvolat. Lze využít kafe, kyselinu sírovou, peroxid vodíku. Baví nás ukazovat věci, které nejsou samozřejmé. Toto je tedy u té sekce pro veřejnost.

A ostatní sekce?

U škol je cílem namotivovat děti, aby chodily do kina. Ukazovat, jaký je rozdíl mezi projekcí z 35 mm a digitálem. Film není jenom prostředek, ale i umění. Zaslouží si zkoumat, zaslouží si, aby o něm lidi něco věděli. Naším cílem je neunudit. Troufám si říct, že se nám to díky úzkému kontaktu s našimi lektory daří. Ověřujeme si, co fungovalo, co ne. Třeba když jsme promítali Starý dům uprostřed Madridu, tak z toho byli všichni odvaření a mají už nakoukaného celého Sauru. Samozřejmě je to malý cíl, ale nám to stačí.

U profesionálů je náš cíl naopak velký. Naučit kinaře a kina, jak dramaturgovat a programovat nejen pro děti, ale i pro dospělé. Jak vypadá dobrý lektorský úvod. Úvody jsou potřebné, dají filmu přidanou informační hodnotu.

Když mluvíš o těch kinařích… Tady asi ten dopad může být o něco větší. V ČR je stále poměrně dost „malých kin“. A to i když nepočítám multiplexy, kde si nějaké povídání o filmu úplně neumím představit…

Ano, u těch se absolutně nedá mluvit o nějakém filmovém vzdělávání. Multiplexům se sice bude dařit zaplnit kinosál, ale s filmovou výchovou i v rámci školních projekcí to nemá nic společného. Jedním z cílů seminářů pro kinaře je taky to, aby si nás objednávali k sobě do kin, protože takhle se snáz dostaneme do regionů. Tím se zvětšuje potenciál oslovit diváka.

Mimochodem, když mluvíš o tom nevzdělávání, je třeba si uvědomit, že před šesti roky nebylo vůbec nic. Dám ti rychle nějaké resumé.

Rád se nechám poučit.

Ono se vždy o filmovém vzdělávání hodně mluvilo. Asi před deseti roky moderoval Michal Bregant (současný ředitel NFA, pozn. red.) konferenci na dané téma. Byla i pracovní skupina pro filmovou výchovu. Zanikla, protože nebyla vůle a objevily se byrokratické překážky. Za pět let, co jsem u filmového vzdělávání, má obor hroznou progresi. Ale pořád je v kontextu školství problematický.

Teď bych odbočila, ale mám z toho skutečně radost. Na projekt Free Cinema se nabaluje docela velká komunita. Lidi z kurzů, třeba i z kurzů pro školy. Máš třeba tu cameru obscuru, to je zážitková záležitost. Ale my chceme jít dál, chceme vzbudit zájem, aby absolventi chodili na školy, abychom jim dali ten zárodek zájmu.

To znamená, že jedním z výstupů Free Cinema by mělo být nějaké předvzdělávání profesionálů?

V zásadě ano. Polovina účastníků kurzů je na nich proto, že si chce film jen vyzkoušet, ohmatat a vědět, jak na to. Ale druhá polovina má aktivní zájem, chce s filmem nadále pokračovat. O tom se nám na začátku ani nesnilo.

Snažím se dopátrat toho, jaký reálný dopad může Free Cinema mít, a ve chvíli, kdy jste schopní přilákat lidi aktivně k filmu, ať už jako teoretiky, historiky nebo praktiky, tak to zní zajímavě. Ale přemýšlím, nakolik je to zase jen pragocentrické.

Snažíme se, ale pragocentrismus je určitá limita. Máme spřátelená kina v Brně nebo v Semilech a pak samozřejmě již zmiňované festivaly. A Jirka (Forejt, pozn. red.) má ještě jeden cíl: rád by umožňoval lidem realizovat se u nás i pracovně. Tedy po absolvování kurzu pro profesionály Jak uvést film? docílit toho, aby se někteří z absolventů stali našimi lektory. Momentálně mám síť asi dvaceti lektorů a ti mohou i mimo Prahu.

Jak se takováto aktivita vlastně financuje? Mají třeba zájem firmy?

Přes známé ano. Také se snažíme si přes festivaly vytvářet partnery. Partnerství tak máme třeba s Pidivadlem, Městskou knihovnou v Praze či se Světem knihy. A hodně nám pomáhá, když nás podporuje FAMU a KFS (katedra filmových studií, pozn. red.). Film je syntetické umění. Hudba, literatura, tanec jsou jeho nedílnou součástí.

To zmiňované partnerství spočívá v čem?

Jak které a jak kde. Většinou jde o poskytnutí prostoru, třeba v mediální propagaci, zapůjčení techniky…

Jaká je vize do budoucna?

Teď bych ráda optimalizovala to, co existuje. Budovala síť škol, mediálních partnerů. V roce 2018 bychom rádi měli nějaké mezinárodní tendence. Chtěla bych navštívit zahraniční festivaly či konkrétní kina. Zmapovat alespoň země Visegrádu. Rádi bychom se propojili s filmovědnými vzdělávacími institucemi a programy, přemýšlíme nad možnostmi implementace zahraničních vzorů a naopak. A Jirka hovoří o projektu Talent. Ten by se měl zaměřovat ryze na absolventy projektů Jak stvořit film?. Rádi bychom jim pomohli s tím, co si počít s filmem dál. To znamená přihlašování na festivaly, dobrá postprodukce a tak dále.

Teď je pro nás aktuální spolupráce s Pidivadlem, Animánií či Městskou knihovnou v Praze, kde budeme 26.–27. 5. realizovat filmový festival Cesta do říše filmu pro děti a dospěláky. Budeme s nimi přezkušovat formáty pro děti a realizovat je budeme v Pidivadle. Rádi bychom zde měli výstupy pro školy i pro veřejnost. Spolupráce s těmito institucemi je příjemná cesta, jak si vychovávat kinoklauny. Není totiž moc lidí, kteří umí předat povědomí o filmu zábavnou formou a kteří jsou zároveň filmově vzdělaní.

Mluvila jsi o zahraničních spolupracích, máte je nějak zmapované?

Jednáme s českým centrem v Paříži, rádi bychom se účastnili projektu České školy bez hranic. Mně osobně cesta spolupráce s Českými centry přijde smysluplná.

 

Tomáš Čada

Rozhovor vyšel v Literárně-kulturním časopise H_aluze č. 39/2017