10411773_10204756483500288_5739566680696637328_n

Filmová a audiovizuální výchova jako téma absolvetských prací

2. 9. 2016

SHRNUTÍ PROBLEMATIKY

Lze tvrdit, že oblast filmové a audiovizuální výchovy v ČR je oblastí přinejmenším „problematickou“. Snahy o výuku filmové výchovy u nás sice reflektujeme už od počátku existence filmového média jako takového, ovšem doposud nelze tento proces považovat za úspěšně dokončený. S výukou filmu či audiovize se sice v různých podobách lze setkat jak v sektoru formálního, tak  neformálního vzdělávání, ale na rozdíl od zahraničí u nás stále neexistuje ani jasná definice tohoto oboru, ani přesná metodika, která by se při výuce využívala. Odborná veřejnost se neshoduje ani v odpovědi na otázku, co přesně by se pod pojmem filmová a audiovizuální výchova mělo skrývat. Problematická je i samotná metodologie. V současné chvíli se operuje s několika základními pojmy. Filmová výchova a audiovizuální výchova, filmová/audiovizuální výchova a multimediální tvorba. Zatímco pojmy filmová výchova a audiovizuální výchova spojujeme obecně s historií a existencí (popř. tvorbou) filmových či audiovizuálních děl, pojmem filmová/audiovizuální výchova1 označujeme přímo doplňující vzdělávací obor oblasti základního a gymnaziálního školství. S pojmem multimediální tvorba se setkáváme nejčastěji v oblasti základního uměleckého vzdělávání, středních odborných škol a neformálního vzdělávání a chápeme jej více ve spojitosti s praktickou tvorbou samotných filmových či audiovizuálních děl. Lze tvrdit, že v České republice doposud nebyla filmová/audiovizuální výchova do formálního sektoru vzdělávání úspěšně zavedena. Přestože je od roku 2010 filmová/audiovizuální výchova jako doplňující obor součástí rámcových vzdělávacích plánů základních škol a gymnázií, je zde vyučována stále velmi výjimečně. Lze najít pouze několik málo škol, kde byl tento předmět úspěšně zaveden do výuky. Většinou na tom mají zásluhu „aktivní“ učitelé či „osvícené“ vedení školy. Jedná se však skutečně spíše o výjimky. S výukou filmové a audiovizuální tvorby v oblasti formálního vzdělávání se tedy v současné chvíli můžeme setkat především na některých středních odborných (převážně umělecky zaměřených) školách, kde je tento obor velmi často označován i pojmem multimediální tvorba2. Ovšem ani zde neexistují podrobně vypracované studijní plány či striktní metodické pomůcky, jako například učebnice, podle nichž by se vyučovalo.

Na rozdíl od situace v oblasti formálního vzdělávání, v sektoru neformálním se výuka filmu a audiovize každým rokem hojně rozvíjí. Stále přibývají festivaly, volnočasové kroužky, ale například i letní tábory se zaměřením na filmovou tvorbu. Filmová a multimediální tvorba se vyučuje v různých střediscích volného času (jako například v Lužánkách v Brně), ale také vznikají zájmové kroužky při kinech Ponrepo, Aero, Art či Scala. V neposlední řadě se této problematice věnuje také mnoho filmových nadšenců či organizátorů filmových festivalů, jmenovitě například Miroslav Tužčák zakladatel festivalu Zlaté Slunce či Český videosalon, Katrin Taubingerová, Malý festival filmové tvorby – soutěž krátkého hraného filmu pro děti a mládež, atd. Dále je vhodné uvést autora konceptu zavedení filmové/audiovizuální výchovy do všeobecného vzdělávání, profesora Rudolfa Adlera. Ti se ve spolupráci s Jarmilou Šlajsovou intenzivně angažují při přípravě filmové sekce festivalu studentské tvorby Náchodská Prima sezóna. Ale samozřejmě by bylo možné uvést ještě mnoho dalších autorů festivalů a workshopů určených pro mladé filmové tvůrce.

Komplexně se touto problematikou zabývá Pracovní skupina pro filmovou a audiovizuální výchovu, která vznikla kolem Terezy Czesany Dvořákové, toho času pod záštitou Národního filmového archivu. Toto seskupení sdružuje odborníky na filmovou a audiovizuální výchovu z oblasti formálního i neformálního sektoru vzdělávání, zástupce vzdělávacích institucí včetně zástupců kin3. Skupina se zabývá situací v oblasti filmové/audiovizuální, ale i multimediální výchovy obecně a svými aktivitami se připojuje ke snaze o zlepšení postavení filmové/audiovizuální výchovy v procesu vzdělávání. Jednotliví členové skupiny se v této oblasti aktivně angažují. Iniciátorka vzniku této skupiny, Tereza Czesany Dvořáková, se situací v oblasti filmové a audiovizuální výchovy v ČR zabývá dlouhodobě. Situaci v zahraničí mapuje ve svých výzkumech především Pavel Bednařík, který se systematicky filmovou a audiovizuální výchovou zabývá už několik let a v současné chvíli se jí věnuje i ve své disertační práci, kterou realizuje na Filmové fakultě Akademie múzických umění v Praze. Dále se touto problematikou zabývá Jiří Forejt, taktéž ve své právě řešené disertační práci. Tito i další se scházejí na pravidelných setkáních skupiny, z nichž vznikají podrobné zápisy, které jsou stejně jako všechny aktivity této skupiny dostupné na webových stránkách4.

V neposlední řadě je nutné podotknout, že jsou k problematice filmové/audiovizuální výchovy pořádány i odborné konference. Jmenujme například konferenci Film za školou, konanou ve Zlíně u příležitosti konání 56. ročníku Mezinárodního filmového festivalu pro děti a mládež nebo mezinárodní konferenci Film Literacy Lab: Jak učit o filmu?, která proběhla 15. 1. 2016 v Praze.

DOSTUPNÁ LITERATURA

Problematikou filmové/audiovizuální výchovy se v České republice zabývá pouze málo oficiálně vydané literatury. Jedná se o literaturu teoretickou, věnující se obecnému stavu v této oblasti, i praktickou metodiku. Chybí také pomůcky, jako jsou učebnice, ze kterých by pedagogové při výuce těchto oborů čerpali, a to jak v oblasti formálního, tak i neformálního vzdělávání. Tato situace je mimo jiné ovlivněna výše uvedeným faktem – tedy tím, že ani v současné chvíli nebyla filmová/audiovizuální výchova plnohodnotně zavedena do vzdělávacího procesu. Důvodů je hned několik. Významným problémem v procesu zavádění filmové/audiovizuální výchovy do oblasti formálního vzdělávání je, že v současnosti neexistuje vysokoškolský obor, který by se věnoval vzdělávání specialistů, kteří by posléze mohli předmět vyučovat. Přes veškeré snahy stále chybí  na pedagogických fakultách i kdekoliv jinde5. Ani v současné chvíli není zcela jasné, jak přesně by vlastně výuka tohoto oboru měla vypadat. Obecně se odborníci rozcházejí i v tom, co by se měli studenti vlastně naučit. Rozumět médiím a umět je analyzovat? Znát dějiny filmu? Vyzkoušet si vlastní filmovou tvorbu v praxi? Z jaké země, kde byla filmová/audiovizuální výchova zavedena, je vhodné vzít si příklad? To vše je v současné chvíli otázkou.

Filmová výchova byla předmětem odborného zkoumání již v minulosti. Významnou publikací je například disertační práce Borise Jachnina, vydaná roku 19686, v níž autor již tenkrát popsal, jak vypadá dobrá praxe v oblasti zavádění filmové výchovy v jednotlivých evropských zemích, a navrhl, jak by se k této oblasti mohlo přistupovat u nás. Tato práce měla být nápomocna v procesu zavedení filmové a estetické výchovy do oblasti formálního vzdělávání již v šedesátých letech dvacátého století. Bohužel se tak nestalo, jelikož proces zavádění oboru do oblasti vzdělávání nebyl v té době dokončen. Dalším autorem, intenzivně se zabývajícím tématem filmové a audiovizuální výchovy, je i Zdeněk Smejkal. Části jeho disertační práce Film jako předmět školní výuky7 z roku 1969 byly uveřejněny v časopise Film a doba, dále pak lze považovat za relevantní jeho pozdější práci Základy filmové výchovy na středních školáchz roku 1985.

Nejsoučasnější publikací je potom Filmová/audiovizuální výchova v ČR, vydaná Kanceláří Kreativní Evropa MEDIA. Autorem textu je Pavel Bednařík. Publikace shrnuje současný stav u nás, ale i v zahraničí. Uvádí veškeré instituce a subjekty, zabývající se problematikou filmové výchovy, především v neformálním sektoru vzdělávání. Nechybí ani jejich přesný přehled včetně kontaktů na jejich zastupitele. Z uvedených současných institucí uveďme např. Animánii, Aertěk, Ultarfun či kino Art a také projekty jako Jeden svět na školách, CinEd, My Street Films nebo další zahraniční instituce jako Doc Alliance Academy, KineDok atd. Ale jsou zde zmíněny např. také aktivity jednotlivých kin (Ponrepo, Aero, Art, Scala). I díky těmto aktivitám a institucím či projektům vznikají další příručky, manuály, varianty toho, jak lze film učit.

Autoři se mimo oblast teoretické problematiky zabývají i možností praktického uchopení  filmové/audiovizuální výchovy. Takovou publikací je například příručka Audiovizuální edukace jako součást mediální výchovy od Jany Krátké a Patrika Vacka, vydaná Masarykovou univerzitou v roce 2008. Ta si klade za cíl být jakýmsi pomocníkem pro pedagogy při konkrétní realizaci výuky filmové/audiovizuální výchovy. Kniha je rozdělena do kapitol – tematických okruhů –, které se věnují jednotlivým oblastem (film, audiovize či např. i počítačové hry), o kterých v hodinách lze mluvit. Součástí je také souhrn stručných dějin filmu a audiovize. Kapitoly obsahují seznam ukázek, které se k danému tématu vztahují a dobře jej ilustrují, což pedagogům při přípravě hodin ušetří značnou část práce. Dále také nechybí praktické úkoly, jak lze se studenty pracovat. Publikace je čtivá, nabízí současný pohled na problematiku a demonstruje snahu o co nejpopulárnější uchopení tématu (tak, aby to studenty bavilo a zároveň zůstal zachován klasický pohled na filmovou tvorbu). Ovšem je nutné brát v potaz, že příručka je určena především „zainteresovaným“ v oboru.

Pomůckou pro učitele při přípravě výuky filmové/audiovizuální výchovy mohou být také podobně koncipovaná skripta Masarykovy univerzity Multimediální pomůcka z audiovizuální kultury pro potřeby vyučujících a studentů MU od stejných autorů. Ta mají sloužit především studentům, vyučujícím a dalším zájemcům z MU k rozšíření přehledu o dané problematice.

Publikace Využití audiovizuálního sdělení v mediální výchově9 autorů Jana Maška a Vladimíry Zikmundové, vydaná v roce 2013 Západočeskou univerzitou v Plzni, shrnuje jak teoretické poznatky z tohoto oboru, tak také současný stav i praktické možnosti, jak zavádět audiovizi přímo do vzdělávacího procesu. Funguje tedy (podobně jako výše uvedené publikace z Brna) jako manuál k zavádění audiovizuální výchovy v praxi. Je ovšem nutné podotknout, že ani tato publikace není vhodná pro učitele, kteří se v problematice příliš neorientují, je vysoce odborná.

Existují však i „uživatelsky přívětivější“ učebnice a příručky, vhodné i pro méně poučené pedagogy. Například manuál Učit se film10 autorů Jaroslava Vančáta a Matěje Smetany z Police nad Metují velmi jednoduše a jasně předkládá úkoly, na kterých se studenti snadno naučí, jak tvořit film. Pedagogové tak mají užitečnou pomůcku, jak studenty vést. Výuka je vedena formou hry, což je velmi vhodné především pro základní školy, aby žáci problematiku dobře pochopili. Cvičení jsou vymyšlena tak, aby si na nich vyzkoušeli danou problematiku filmové řeči, naučili se pracovat jak s technikou i pochopili principy filmové řeči obecně. Důraz je kladen na to, aby se naučili cítit rytmus, pracovat se záběry, pochopili stavbu příběhu, uměli analyzovat děj… tedy aby se naučili tvořit filmy. Nechybí ani odkazy na ukázky filmové tvorby, ve kterých se daná problematika zřetelně odráží, a časové a další seznamy naznačující, jak dlouho bude lekce trvat či co přesně (včetně techniky) bude potřeba.

Dále také stojí za zmínku dvě publikace profesora Rudolfa Adlera, které by bylo možné při procesu zavádění FAV do škol využít. Obě příručky vydalo Středisko amatérské kultury Impuls Hradec Králové. Jedná se o publikace Co je to dramaturgie11 a ABCD… pro všechny FILM A VIDEO12. První se věnuje problematice scenáristické a dramaturgické. Velmi jasně shrnuje problematiku scenáristiky, odkazuje se například i na Aristotelovu stavbu příběhu a vysvětluje to, na co se často zapomíná, totiž že kvalitní a dobře vystavěný příběh je základem každého filmu. Druhá je cílena především na oblast amatérského filmu. Stručně a jednoduše shrnuje základy filmové řeči. Upozorňuje, na co si dávat při natáčení pozor a jak při tvorbě filmu postupovat krok za krokem. Na jednotlivých ukázkách vysvětluje základní i složitější pravidla tvorby hraného i dokumentárního filmu. Nezapomíná ani na technickou stránku, když přesně popisuje, jak zvládnout záběrování, pravidlo osy, jak napsat scénář, jak přistupovat ke střihu atd. Nechybí ani ilustrace, přesné návody, jak chápat danou problematiku a úkoly.

Jak už bylo zmíněno, další takové příručky vznikají často jako metodická pomůcka v neformálním sektoru vzdělávání, např. v rámci klubových aktivit kin a jimi organizovaných zájmových kroužcích. Jmenujme například pracovní listy kina Art v Brně.

FILMOVÁ A AUDIOVIZUÁLNÍ VÝCHOVA JAKO TÉMA ZÁVĚREČNÝCH PRACÍ

Situací zavádění filmové a audiovizuální výchovy do procesu vzdělávání se v současnosti zabývají také studenti několika českých univerzit ve svých absolventských pracích. Dvě z nich byly realizované pod záštitou Filosofické fakulty Univerzity Karlovy v Praze, na katedře Filmových studií (Alexandra F. Lipovská: Soudobé snahy o prosazení filmové / audiovizuální výchovy ve všeobecném vzdělávání, bakalářská práce, a Matěj Forejt: Filmová výchova v základním uměleckém vzdělávání, bakalářská práce). Obě práce byly napsány pod vedením Mgr. MgA. Terezy Czesany Dvořákové, Ph.D. Na téže univerzitě, ovšem na Pedagogické fakultě, vznikla i další práce zabývající se tímto tématem (Martin Pěnička: Filmová a audiovizuální výchova, bakalářská práce, vedoucí práce PhDr. Ivo Syřiště, Ph.D.). I v  Brně na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity, Ústavu filmu a audiovizuální kultury, byly obhájeny dvě hodnotné závěrečné práce (Patrik Vacek: Filmová edukace: stručný průvodce učitele, magisterská diplomová práce, napsaná pod vedením PhDr. Jaromíra Blažejovského, Ph.D., a Lucie Česálková: Film před tabulí, Idea školního filmu v prvorepublikovém Československu, disertační práce, vedoucí práce: doc. PhDr. Jiří Voráč, Ph.D.).

Právě z absolventských prací jednotlivých autorů je patrné, jak málo jsou u nás individuální snahy o zavedení filmové a audiovizuální výchovy do vzdělávacího procesu probádány. Všichni uvedení autoři závěrečných prací se věnují tématu filmové/audiovizuální výchovy (či filmové a audiovizuální výchovy), ovšem každý z nich se zaobírá pouze dílčím výsekem problematiky, jelikož by nebylo v silách jediného autora v omezeném čase probádat téma celé. Jak už bylo zmíněno, existuje sice sekundární literatura, ovšem je jí stále málo a ani zdaleka neobsahuje shrnutí veškerých částí problematiky. O to se právě snaží až autoři jednotlivých závěrečných prací. Každý z nich si vymezil problematiku výzkumu co nejblíže vlastnímu předmětu studia a zájmu. Tím pádem vzniklo hned několik prací, které napomáhají zmapování současné situace v oblasti filmové/audiovizuální výchovy v ČR.

Bakalářská práce Martina Pěničky Filmová a audiovizuální výchova se snaží problematiku pojmout ze všech zmiňovaných prací v nejširším tematickém záběru, což je jejím pozitivem, ale zároveň i negativem. Vzhledem k tomu, že se jedná o práci bakalářskou, svým rozsahem nemůže objektivně celou problematiku filmové a audiovizuální výchovy zmapovat. To ovšem neznamená, že se autor svého cíle nezhostil odhodlaně a poctivě. Úctyhodná je hlavně rozmanitost a šíře záběru. Nechybí pohledy do sociologie, historie a další sběr materiálů různého charakteru, jako například americký výzkum zaměřený na to, jakým způsobem filmy ovlivňují lidské vnímání. Některé pasáže však ve výsledném kontextu působí nadbytečně (například kapitola zabývající se filmovými festivaly). Práce je hodnotná především díky způsobu výzkumu. Formou rozhovorů autor mapuje oblast přímo v centru dění – mezi profesionály z oboru i dětmi. U dětí byl prováděn výzkum především v oblasti porozumění médiím. Zaměřen byl hlavně na divácké zkušenosti a chápání médií obecně. Velmi dobře uchopena je především praktická část. Tím, že se autor pokoušel s dětmi natočit vlastní film, vyzkoušel si, co přesně to obnáší a velmi detailně to popsal. Přesně vyjmenovává, např. jaké vybavení by učitelé pro realizaci vlastního filmu s dětmi měli mít a na co všechno by se měli dopředu připravit (včetně přesného seznamu věcí). Velkým přínosem tedy je především to, že autor, který evidentně není profesionálem v oboru, klade velký důraz na vysvětlení detailů, které by řadě profesionálů přišly tak samozřejmé, že by je ani nezmiňovali. Vznikají tak nepostradatelné materiály pro učitele, kteří by se filmem a jeho tvorbou ve svých hodinách chtěli zabývat, ovšem nemají dostatek zkušeností. Jak bylo hezky uvedeno na konferenci „Film za školou“ ve Zlíně: „Vše se musí těm učitelů dávat jak na stříbrném podnose až pod nos. Kde mají na to samovzdělávání brát čas?“ Jako trochu problematickou vidím autorovu snahu o zavedení filmové a audiovizuální výchovy do vzdělávacího procesu v podobě komplexní spolupráce několika ateliérů (realizovatelné například na základních uměleckých školách). Celý tento plán a způsob výuky má několik úskalí. Jak bylo správně řečeno, záleží na řediteli, nadšení učitelů a žáků. Ne vždy se sejde tolik příznivých okolností, které by filmu jako komplexnímu dílu více pracovních skupin přály. Z dat vycházejících z průzkumu trhu a šetření formou rozhovorů mi přijde nejzajímavější fakt, že většina dotazovaných studentů, kteří by měli být filmové a audiovizuální tvorbě učeni, ji samovolně používá díky snadné dostupnosti (například ve vlastních mobilních zařízeních). Zájem o výuku filmové a audiovizuální výchovy na školách u dětí samotných je tedy vlastně minimální.13

Problematiku zavádění filmové/audiovizuální výchovy do oblasti základního a gymnaziálního školství si kladla za cíl probádat práce Patrika Vacka s názvem Filmová edukace: stručný průvodce učitele14 z Brněnské Masarykovy univerzity. Z práce je patrná ambice vytvořit jakousi příručku pro učitele, která by jim ukázala, jak učit film. Troufla bych si však tvrdit, že tato magisterská diplomová práce nenaplnila svůj potenciál a zůstala jaksi „na povrchu“ problému. Výsledek působí spíše jako souhrn informací o tom. co je vlastně film. Zabývá se víceméně popisem historie a funkce filmové řeči. Hodně se věnuje teorii filmu a jazyka, ovšem chybí zde vlastní vklad a jakési zjednodušení. Práce vyznívá spíše jako „poznámky“ z hodin o filmu. Některé pasáže jsou velmi pěkně sepsané (důležitost výchovy učitelů, vytváření učebnic, které učitelům vyučování výrazně usnadňují atd.) Dále se autor zabývá například problematikou autorských práv, jejíž neznalost je dalším častým problémem ve všech stupních vzdělávání. Učitelé obecně (včetně vysokých škol) nevědí, jakým způsobem je možné legálně ve vyučování audiovizuální materiály využívat. Úskalím této práce je výrazně teoretické východisko. Je patrné, že autor na problematiku nahlíží spíše zvenčí, že nikdy v procesu vzdělávání aktivně jako pedagog nefungoval, jelikož je zde mnoho nerealizovatelných doporučení, určených jednotlivým pedagogům. Např. že by před každou projekcí měli snímek uvést a nastudovat si z odborných časopisů dostatek informací, které studentům při úvodu sdělí, a děti by po tom, co film zhlédnou, měly napsat vlastní práci, reflektující jejich vnímání filmu. Jsou to sice zajímavé myšlenky, ovšem v běhu školního roku jsou téměř nesplnitelné. A to jak v oblasti nároků časových, tak i vědomostních. O filmu se prostě vše „samovzděláním“ naučit nedá, a pokud ano, chce to čas, který pedagogům často chybí. I dle sekundární literatury lze pochopit, že jde spíše o jakési shrnutí filmové tvorby obecně. Filmové či audiovizuální edukaci se práce věnuje jen v závěru, kde je shrnuto, že tato oblast je stále neprozkoumána.

Zaváděním filmové/audiovizuální výchovy do vzdělávacích plánů na základních školách a gymnáziích se mimo jiné ve své bakalářské práci Soudobé snahy o prosazení filmové/audiovizuální výchovy ve všeobecném vzdělávání (Karlova univerzita, vedoucí práce Tereza Czesany Dvořáková), zabývala také Alexandra F. Lipovská. Její práce je ze všech prací na toto téma nejkomplexnější a skutečně reflektuje celý proces zavádění FAV do procesu vzdělávání. Práce je rozdělena do čtyř kapitol. Pozornost je věnována historickému vývoji v českém i evropském kontextu, podrobnému popisu aktivit AČFK po roce 1989 i dalším snahám o začlenění FAV do vzdělávacího procesu. V poslední části se autorka měla v plánu věnovat školám, které již FAV do výuky úspěšně začlenily. Vzhledem k tomu, že žádný takový příklad školy nenašla, je tato kapitola nejméně obsáhlá. Autorka podrobně vysvětluje, proč je v dnešní době nutné rozumět filmu a médiím a umět je číst. Pojmenovává jak situaci obecně, tak konkrétní osobnosti, které se zasloužily o vývoj této oblasti. Práce je uvedena historickým kontextem, který nepříliš obsáhle, ovšem velmi přehledně shrnuje dění v oblasti vzdělávání filmové výchovy u nás od počátku kinematografie vůbec, taktéž se věnuje i situaci v Evropě. Autorka vychází jak z disertační práce Lucie Česálkové Film před tabulí, tak z absolventské práce své vedoucí Terezy Czesany Dvořákové Idea filmové komory. Českomoravské filmové ústředí a kontinuita centralizačních tendencí ve filmovém oboru 30. a 40. let, a shrnuje dění v oblasti filmové výchovy v oblasti školství i například v amatérských skupinách, zabývajících se filmovou tvorbou, filmových klubech atd. Autorka se zde podrobně věnuje i jednotlivým projektům, které se snažily o zavedení filmové a audiovizuální výchovy do oblasti neformálního vzdělávání. Podrobně je zde například rozepsán projekt Film a škola, realizovaný pod LFŠ (pod vedením Jiřího Králíka a později Pavla Bednaříka). Dále se také podrobně věnuje projektu Kánon filmu, realizovaným taktéž J. Králíkem, včetně rozpisu filmů, které byly doporučeny studentům, atd. Na těchto příkladech je vysvětleno, proč projekty nemohly fungovat bez cíleného vzdělávání pedagogů a proč je tak důležité, aby se v problematice zavádění filmové/audiovizuální výchovy do oblasti formálního vzdělávání konečně udělaly konkrétní kroky. Velmi detailně je zde popsán proces zavedení filmové/audiovizuální výchovy jako doplňujícího oboru vzdělávání do všeobecného vzdělávání v roce 2010. Popisuje, jakým způsobem probíhala příprava koncepce zavedení FAV do rámcových vzdělávacích programů, včetně například iniciativy Ministerstva kultury ČR na poli filmové výchovy, ale zmiňuje se i o vzniku a rozpadu pracovní skupiny, jejímž cílem měl být vývoj metodik pro tento obor. Nechybí ani seznam subjektů věnujících se filmové/audiovizuální výchově v neformálním sektoru vzdělávání. Autorka pracuje s velkým množstvím primárních i sekundárních pramenů, problematika je uvedena do kontextu a přesně zacílena. Významným přínosem jsou také rozhovory s konkrétními jedinci, angažujícími se v celém procesu. Nejedná se tedy pouze o souhrn obecně známých faktů, ale přínosný je hlavně osobní výzkum formou rozhovorů, osvětlující celou situaci z hlediska jednotlivých aktérů. Autorka se snažila oslovit co nejvíce respondentů, čímž se jí podařilo docílit přesvědčivosti, a zamezila tak jednostrannému vyznění práce.

Jak už bylo uvedeno v úvodní pasáži, filmová a audiovizuální výchova v sektoru neformálního vzdělávání a v oblasti základního uměleckého školství se rozvíjí  až nevídanou rychlostí. A výuka filmové, audiovizuální a především animované tvorby v nich intenzivně vzkvétá. Velmi často se v současnosti na základních uměleckých školách diskutuje o pojmu Multimediální tvorba. A právě této oblasti se ve své bakalářské práci věnoval Matěj Forejt. Práce nese název Filmová výchova v základním uměleckém vzdělávání. Data využitá jako podklady pro tuto práci byla získána formou kombinovaného kvantitativního a kvalitativního výzkumu. Autor pomocí dotazníkového šetření a následných rozhovorů detailně zpracoval problematiku této oblasti. Práce je přínosná hlavně tím, že je postavená na pevných datech od procentuálně velkého vzorku učitelů (48 z 50 učitelů, kteří se ve své výuce multimediální tvorbě věnují). Získaná data byla anonymizována. Na rozdíl od některých výše uvedených závěrečných prací je tato jasně zacílena. Nechybí historický a zahraniční kontext. Autor si uvědomuje současný stav poznání v této oblasti a otázkami reflektuje problematiku oboru. Věnuje se například výzkumu toho, kdo jsou pedagogové, kteří obor vyučují, když není možné jej nikde vystudovat. Jak se jednotliví pedagogové k výuce dostali? Co si představují jako náplň výuky tohoto oboru? Co požadují po studentech? Jaké jsou jejich praktické výstupy? Ale mimo jiné se ptá i samotných studentů. V současnosti je filmová/audiovizuální i multimediální výchova vyučována pedagogy s odlišnými motivacemi i vzděláním. V lepším případě lidmi s jakoukoliv zkušeností s filmem či filmovými nadšenci, v horším případě tento předmět učí někdo, kdo se v této problematice neorientuje vůbec, pouze se mu „hodí do úvazku“. Jak z výzkumu vyplývá, motivace učitelů, kteří se věnují filmové výchově, lze těžko zobecnit. Většina z nich se alespoň v malé míře o problematiku filmu zajímá, výjimkou ale nejsou ani „filmem nepolíbení“ pedagogové. Na ZUŠ se multimediální tvorba nejčastěji realizuje pod záštitou výtvarného oboru. Zde se převážně učí animace, minimálně hraný a dokumentární film. Multimediální výchova se však vyskytuje i na oboru literárně-dramatickém či hudebním. Nejvíce ovšem záleží na pedagogovi samotném, jelikož každý z oslovených vyučujících chápe film po svém, což například vyplynulo z odpovědí na otázku „Co je film?“. Podle chápání filmového díla jednotlivými pedagogy se také mění jejich role v procesu výroby. Někteří se cítí jako režiséři, jiní svou pozici chápou spíše jako post dramaturga. Postprodukce se někdy nechává na dětech, někdy ji dělají sami pedagogové. Při tvorbě filmů pak každý z nich klade důraz na „svůj obor“. Pedagogové se povětšinou domnívají, že ani mezioborové spolupráce moc nefungují, a pokud ano, tak spíše díky žákům samotným. Všichni se ovšem shodují v tom, že je potřeba podpory vedení a hodně peněz, pochvaly a zaujetí kolegů z ostatních oborů. Peníze jsou potřeba hlavně kvůli technologické náročnosti oboru. Výrazným faktorem pro výuku tohoto oboru je rozvoj nových médií a digitálních technologií. S klasickým filmovým materiálem (na rozdíl třeba od fotky) totiž už nepracuje nikdo. Ale ani to by dnes peníze neušetřilo. Výzkum je však přínosný i zjištěním, že většina pedagogů nezná legální možnosti sledování filmů na internetu (VOD), ale také že málokdo rozumí autorskému právu v této oblasti. Učitelé také často uvádí, že k historii filmové a audiovizuální tvorby se při teoretické výuce moc nedostanou. Obecně si pedagogové chválí prosemináře zaměřené na vzdělávání pedagogů v této oblasti, kterých je v současnosti nabízeno hned několik. Tam se mohou v oboru „dovzdělat“. Východiska tohoto výzkumu je s největší pravděpodobností možné aplikovat i na ostatních stupních vzdělávání.

Disertační práce Lucie Česálkové Film před tabulí, Idea školního filmu v prvorepublikovém Československu byla obhájena na Masarykově univerzitě v Brně. Z této práce čerpá většina uvedených absolventských prací, jelikož se jedná o nejobsáhlejší text zabývající se zaváděním filmové a audiovizuální výchovy do procesu vzdělávání, ovšem na rozdíl od prací ostatních (výše uvedených) není zacílena na současnou situaci, ale věnuje se převážně  období první republiky. Práce mapuje kulturně-historicko-sociologické pozadí zavedení filmové výchovy do procesu vzdělávání. Snaží se o odhalení procesu vzniku myšlenky nutnosti zavedení filmu jako vzdělávacího prostředku a následné realizace filmové výchovy ve školách. Autorka uvádí, že cílem práce je analyzovat školní film jako fenomén. Proč se už v době, kdy byl obor kinematografie na počátku svého rozvoje, odborníci domnívali, že je dobré jej vyučovat ve školních zařízeních, i když potřebná technika pro natáčení i zobrazování byla mnohem dražší a méně dostupná než nyní? A proč neexistovali odborníci na filmovou řeč ani literatura, která by se jí věnovala, ba ani metodické pomůcky jako učebnice? Proč bylo v této době paradoxně možné zavést filmovou tvorbu do procesu vzdělávání lépe než dnes, kdy už se film a audiovize staly součástí našich všedních dnů? Základním tématem je tedy vývoj myšlenky vzdělávat filmem. Autorka velmi přesně zkoumá motivace a názory jednotlivých orgánů i jednotlivců, kteří se o zavedení kinematografie do škol zasloužili. Práce je rozdělena do šesti kapitol, ve kterých chronologicky popisuje vývoj celého tohoto procesu. Vzhledem k nedostatku literatury, zabývající se vztahem kinematografie a školy, je tato práce oceňována právě pro svou jedinečnost a množství nashromážděných informací z původních pramenů. Autorka vycházela jak ze studie odborných textů v denním tisku, archivních dokumentů jednotlivých spolků, škol, ale například i z analýz samotných filmů. Práce s terminologií byla problematická právě v tom, že se vývoj a používání jednotlivých označení a jejich chápání neustále mění a vyvíjí. Pojmy jako osvětový, kulturní, kulturně-výchovný, školní či vzdělávací film se používaly velmi náhodně bez jasného konceptu. Stejně tak byla problematická práce se zahraničními termíny. Práci tedy nechybí ani zahraniční kontext, včetně situace v USA. Od roku 1936, kdy byl film vyhlášen oficiálně jako učební pomůcka, byly koncentrovány myšlenky o tom, jak lze film do škol zavést, jak díky němu učit, co o něm učit, jaká technická média používat atd. Důležitým aspektem celého procesu zavedení filmů do procesu vzdělávání v Československu tedy bylo, že film byl chápán také jako nástroj upevňování morálky. Filmy však také upevňovaly národní myšlenku. Filmy určené pro vzdělávání (ale i kinematografie obecně) měly procházet cenzurou, aby nedocházelo k úpadku. Měly být kontrolovány (stejně jako v té době například kočující divadelníci) Kritici, spisovatelé, lékaři, pedagogové, ale i další osobnosti doby, cítili potřebu se k problematice vyjadřovat. Někteří měli pocit, že by mohlo dojít k ohrožení dětského diváka, jiní naopak byli filmu nakloněni. Obecně se práce zaobírá i problematikou vztahu kino – divák – filmové dílo. Věnuje se také jednotlivým spolkům a organizacím, které se vzdělávacím potenciálem filmu zabývaly. Významné postavení měla například Československá společnost pro vědeckou kinematografii. Česálková popisuje i snahy o vlastní výrobu kulturně-výchovných filmů a propojování činností institucí školy a kin, které se dařilo v některých městech více, někde méně. (Stejně jako dnes, i dříve záleželo na konkrétních osobách.) Pod záštitou jednotlivých institucí vznikaly například i přednášky o filmu a herectví a řada dalších aktivit. Existovaly katalogy školních filmů s výběrem vhodné kinematografie, které musely projít procesem schvalování. Česálková končí svůj výzkum po roce 1941, kdy film v procesu vzdělávání přestává fungovat a nastupuje období odlišného vnímání filmu jakožto vzdělávací pomůcky.

SHRNUTÍ

Z výše uvedeného vyplývá, že tématu filmové, audiovizuální, filmové/audiovizuální výchovy i multimediální tvorby se v ČR věnuje velká řada odborníků. Oficiálně vydaná literatura i závěrečné práce už tvoří celkem ucelený soubor poznatků v rovině teoretické, je také detailně probádaná historie zavádění filmu do škol, stejně tak existuje řada doporučení, jak by se k předmětu FAV a jeho výuce ve všeobecném vzdělávání mělo (či mohlo) přistupovat. Lze říci, že např. téma zavádění filmové/audiovizuální výchovy do procesu všeobecného vzdělávání je zmapované do té míry, že existuje více teoretických prací,než škol, které tento obor vyučují. Nechybí praktické návody, tipy a rady, jak tento obor úspěšně zavést, ovšem stále chybí více zkušeností přímo z praxe, respektive často chybí samotná praxe. Jako největší problém lze zhodnotit to, že laická ani odborná veřejnost často neví o existenci jednotlivých prací zaměřených na tuto problematiku, tím pádem začínají stále znovu a znovu dané téma zkoumat z vlastní perspektivy. Všechna výše uvedená literatura uvádí řadu důvodů, proč je nutné se filmové a audiovizuální výchově věnovat. Důležité se nyní jeví dodat odvahu samotným učitelům, kteří by předmět měli vyučovat a  aktivně film do škol zavést.

„Jak vyplývá z osnov pro základní a střední školy, má se u nás stát filmová estetická výchova součástí školního vzdělávání mládeže. Stále se ještě hledá vhodný způsob. Již několik let.“ 15 Je až zarážející, jak málo se u nás v oblasti zavádění filmové/audiovizuální výchovy do procesu vzdělávání změnilo od roku 1966, kdy se situací zabýval Boris Jachnin. V současné chvíli se „vhodný způsob“ hledá už několik desítek let, nezbývá než doufat, že skutečně bude nalezen.

Poznámky:

1 Doplňující vzdělávací obor Filmová/Audiovizuální výchova (F/AV, též FAV) byl schválen v roce 2010 jako rozšíření Rámcových vzdělávacích programů pro základní vzdělávání (RVP ZV) a pro gymnázia (RVP G). Obsah oboru byl zpracován kolektivem autorů pod vedením prof. Rudolfa Adlera ve spolupráci s Výzkumným ústavem pedagogickým. Cílovým zaměřením obsahu výuky má být zejména „pochopení umění jako specifického způsobu poznání a k užívání jazyka umění jako svébytného prostředku komunikace“. Definice oboru Filmová/audiovizuální tvorba, autoři Pavel Bednařík, Tereza Czesany Dvořáková, uvedeno na webu: http://filmvychova.cz/cz/metodika/slovnik/#419

2 V současné chvíli existuje 26 takto koncipovaných středních škol.

3 Nominované oblasti jsou: Národní filmová instituce: Národní filmový archiv, Národní vzdělávací instituce: Národní ústav pro vzdělávání, distribuce, kino, předškolní vzdělávání, základní školství, střední školství a gymnázia, střední odborné školství, vysoké školství filmové (FF/FAMU), vysoké školství pedagogické, neformální vzdělávání, základní umělecké školství.

4 www.filmvychova.cz

5 Jednou z mála výjimek je například Masarykova univerzita v Brně, kde lze snahy o výuku FAV pozorovat. Vydána zde byla např. i publikace: KRÁTKÁ Jana, VACEK Patrik: Multimediální pomůcka z audiovizuální kultury pro potřeby vyučujících a studentů, Masarykova univerzita, Brno 2008. ISSN 1802-128X.

6 JACHNIN Boris: Filmová estetická výchova, Filmový ústav, Praha 1968. Tato práce vznikla jako práce diplomová na FAMU v roce 1966. Po několika přepisech a doplněních byla vydána o dva roky později Filmovým ústavem v Praze.

7 SMEJKAL Zdeněk: Film jako předmět školní výuky. FF UJEP, Brno 1969. Kandidátská disertační práce.

8 SMEJKAL Zdeněk: Základy filmové výchovy na středních školách. Krajský ústav při Kabinetu českého jazyka a literatury, Brno 1985.

9 MAŠEK Jan, ZIKMUNDOVÁ Vladimíra: Využití audiovizuálního sdělení v mediální výchově, Plzeň 2012.

10 VANČÁT Jaroslav, SMETANA Matěj: Učit se film, Metodika výuky filmové tvorby, k doptání v elektronické podobě na webu: www.zuspolice.cz.

11 ADLER Rudolf: Co je to dramaturgie, vydáno jako metodická příloha oborového zpravodaje Donašeč dobrých filmových zpráv 4/2012, vydáno za finanční podpory Ministerstva kultury ČR Střediskem amatérské kultury IMPULS Hradec Králové.

12 ADLER Rudolf, MYSLÍK Jiří: ABCD… pro všechny, FILM A VIDEO, vydáno v Hradci Králové v roce 2006 Východočeským volným sdružením pro amatérský film a video a Střediskem amatérské kultury IMPULS Hradec Králové

13 Ovšem to může být způsobeno malým vzorkem dotazovaných, popř. tím, že studenti nevědí, co si mají pod tímto předmětem představit, atd.

14 VACEK, Patrik: Filmová edukace: stručný průvodce učitele, Masarykova univerzita, Brno 2006.

15 JACHNIN Boris: Filmová estetická výchova, Filmový ústav, Praha 1968,  str. 3.

MgA. Lucie Harapátová