linda a

„Pořád se někam posouváme a máme nápady, co by se dalo dělat víc nebo jinak…“

26. 5. 2016

Linda Arbanová se narodila roku 1981 v Ostravě. V roce 2005 ukončila magisterské jednooborové studium učitelství výtvarné výchovy pro ZŠ, SŠ a ZUŠ na katedře výtvarné výchovy Pedagogické fakulty Univerzity Karlovy v Praze, kde v roce 2010 rovněž obhájila disertační práci s názvem Filmový obraz jako předmět výchovy a vzdělávání. Věnuje se filmovému umění a jeho didaktice v rámci výtvarné výchovy na základních a středních školách.  V roce 2011 dokončila tříletý doktorský grant GAUK v Praze, Teorie a praxe nových typů obrazů ve výtvarné výchově na ZŠ a SŠ: fotografický, filmový a dramatický obraz. Koordinuje aktivity Aeroškoly, která v kinech Světozor, Bio Oko a Aero připravuje filmově-výchovné programy pro děti i dospělé. 

 

Jak ses dostala k tématu filmové výchovy?

Já jsem studovala na peďáku výtvarku a učili nás tam občas učitelé z FAMU. Jeden z nich, Martin Blažíček, přišel s nápadem propojit galerijní edukaci s filmem. Přemýšlelo se, že by se na škole otevřel nějaký audiovizuální obor. Já jsem se k té výzvě přihlásila ještě s Františkem Topinkou, se kterým vlastně děláme Aeroškolu dodnes. To bylo asi před devíti lety. Začali jsme vymýšlet různé programy, nejprve jsme působili v kině Oko, kde jsme měli takový kumbálek. Dlouho to stačilo, ale když už byl zájem velký a my jsme blokovali promítací časy, začali jsme hledat něco nového. A prostor jsme nakonec našli kousek od Aera. Od té doby jsme vymýšleli další a další věci, až to dorostlo do těch dnešních rozměrů. Všechno jsme zkoušeli za pochodu. Vyvinuli jsme metody, jak pracovat s dětmi, a postupně zjišťovali, co a jak funguje. Dopoledne tam můžeme mít školy nebo kurz pro seniory, odpoledne jsou každý den kroužky, večer kurzy pro dospělé. Takže je prostor plně využitý a pomalu začínáme přemýšlet nad tím, že už se tam nevejdeme!

Zůstáváš stále v Aeroškole i na peďáku?

Já jsem sem přišla ještě za studií a pracovala tady na částečný úvazek. Dlouho jsem ještě byla zaměstnaná na peďáku, ale to se převrátilo. Teď mám už delší čas Aeroškolu na plný úvazek a fakultu jako hobby. Z té doby, kdy jsme přemýšleli o tom filmovém oboru, zůstaly v kurikulu zakomponované některé související předměty. A já je vlastně všechny učím sama. Je tam několik praktických kurzů, potom dějiny filmu, didaktický předmět. Hledám si tam i šikovné studenty, které pak zaučuji na lektory. To je pro mě výhodné. Ale je náročné chodit po práci ještě do práce…

A tady v Aeru je v týmu kolik lidí?

Já jsem tady vlastně jediná zaměstnaná a mám tým lektorů, který se postupně vyvíjel. Kromě Františka je tady ještě pět dalších stálých lektorů a pak mám ještě okruh asi dalších pěti, kterým volám, když potřebujeme pomoct. Nebo tady působí studenti, kteří se zaučují. Je fajn, že mezi těmi kmenovými spolupracovníky jsou velmi odlišní lidi, z peďáku, výtvarky. Potom tam mám třeba Aleše Paroulka, což je střihač z Písku a zároveň je to lesní inženýr. To je zajímavá kombinace. Aleš se nám stará o aeroškolní zahrádku. Klára Doležalová je zase z FAMU, Maruška Jarošová z UMPRUM z animace, nebo Vojta Dvořák, který studoval peďák v Plzni a teď studuje kameru na FAMU.  Hanka Dočkalová, která je z peďáku, učí animaci a zároveň pracuje v NG v lektorském oddělení. Potom Katka Hausenblasová, taky z peďáku. A nesmím zapomenout na Mirka Velše, což je povoláním provozní kina Aero, ale zakládal Aertěk a učí i v některých kroužcích děti. Je to takový zvláštní mix a všichni ti lidi se věnují profesionálně filmu, nebo učení a k tomu si najdou čas na Aeroškolu, to je skvělé.

Jaké typy aktivit nabízíte?

Dá se to vlastně rozdělit na kategorie školy a volný čas. Třeba v 90. letech narvaný studentský filmový klub úplně zanikl. A zájem o školní projekce taky není. Spíš pro školy připravujeme nějaké praktické workshopy , na které se chodí do ateliéru, nebo doprovodné programy k filmům, které kupuje Aerofilms. Ale protože školy chodí opravdu málo, vymýšlíme teď nový formát – soustředit tematicky vymezenou nabídku do konkrétního týdne, který avizujeme dlouho dopředu. Můžou se tak přihlašovat různé školy a pro nás i pro ně je to ekonomicky výhodnější, protože můžeme přijímat i menší skupinky. Loni v prosinci jsme to takhle zkusili s filmy Mallory a Katka, takže se to propojilo s tématy mediální výchovy. Pozvali jsme Mallory i hosty z neziskovek. Teď zase plánujeme podobný týden s dokumenty o životním prostředí. Umělecky náročné filmy si vyberou jen hodně nadšení učitelé, cinefilové, kterých je málo. Pak ještě máme program, který se jmenuje Kino všemi smysly, a to je zase pro úplně malé děti. Třeba pro školky: dětičky přijdou poprvé do kina a seznamují se s prostředím, s tím, jak funguje projekce. A skutečně se snažíme zapojit všechny jejich smysly. Seznámí se i s barmanem, který jim dá něco ochutnat. Vést kurzy pro dospělé jsme si úplně netroufli, takže jsme najali profesionála z oboru a k němu vždycky dáváme někoho od nás jako asistenta, který zná to prostředí a zároveň už má lektorské zkušenosti. Děláme takhle samozřejmě animaci, s tou jsme začínali, komiks, scenáristiku, nově filmovou publicistiku. Odpoledne máme praktické kroužky pro děti.

 

Pracujete i s učiteli?

Nabízíme i kurzy pro učitele. Oni třeba přijedou k nám sem na nějaký kurz, nebo si objednají školení. Třeba jedna základní škola z Rakovníku si přála přímo soukromý školení pro své učitele. Sám ředitel se ho i účastnil, animoval tam. A potom si ve škole podle našich instrukcí vybavili učebnu a otevřeli seminář. Na začátku jsme ještě s paní učitelkou konzultovali, pomohli jsme jí s prvním workshopem. Takový typ spolupráce vychází hlavně z motivovaných pedagogů, kteří mají k filmu vztah a přijdou za námi s tím, že se tomu chtějí věnovat. Ať už to jsou výtvarkářky na zušce, nebo ajťák, který chce dělat počítačovou animaci.

 

Co tě překvapilo nebo zaujalo na lektorské práci?

Překvapilo nás, že nebyl moc zájem o kurzy pro seniory. Mysleli jsme, že to bude hitovka. A vlastně nevíme, jestli byla třeba špatně zacílená propagace, nebo o filmové kurzy v téhle kategorii prostě není zájem. Pár se jich ale přihlásilo a bylo strašně hezký, kolik se toho naučili. Pro lektory to bylo hodně náročný, protože bylo třeba jim všechno vysvětlovat hodně detailně. Pro ně bylo obtížné zvládnout na počítači něco, co je snadné pro desetileté dítě. Přístup k technice tohle samozřejmě strašně proměnil. Děti naopak spoustu věcí berou jako samozřejmou dovednost. Musíme je spíš usměrnit, ukazovat jim nové možnosti. Pořád nás příjemně překvapuje, když se pak objeví nějaké talentované dítě, který ta práce hrozně chytne a pak dokáže úžasné věci. Takový stačí jen trochu postrčit a ono se strašně posune. A pak se ti za čtyři roky ozve, že udělalo přijímačky. Nebo teď máme několik dětí, které s námi byly na prvním ročníku filmového tábora, a dneska studujou na FAMU. Tak to si říkám, že to je fakt dobrý. Ten filmový tábor je pro mě vlastně jedna z nejdůležitějších věcí. Tam je to opravdu intenzivní, ve dne v noci.

Ještě mi na závěr řekni, jaké jsou novinky?

Začali jsme přenášet know-how mimo Prahu, spolupracujeme s kinem Centrál v Hradci Králové a Scalou v Brně. Tam teď František studuje, takže jim ve Scale pomáhá. V Oku máme festival filmů pro děti, ten bychom taky rádi dostali i jinam. Taky už dlouho mluvíme o tvorbě výukových materiálů, ale stále není čas. Vytváříme jen pracovní listy k filmům, které si do našeho programu vybereme z distribuce Aerofilms. Pořád se někam posouváme a máme nápady, co by se dalo dělat víc nebo jinak…

Marie Barešová